Když jsem jel naposledy newyorským metrem, seděla proti mně holka, která měla na tričku napsáno "I win… or I learn, I never lose" − Buď to dám, nebo se poučím, nikdy neprohrávám. Život je takový, že nám − jako hra, jako příběh, jako dobře napsaný scénář − přináší do života nečekané věci.

Jsou to problémy, starosti, strasti, nesnáze, které lemují naši cestu − nebo lépe řečeno naši cestu utvářejí. Cesty nejsou cestami proto, že vždy byly rovné a vydlážděné. Cesty jsou cestami, protože jimi prošel někdo, kdo veškeré kameny odstranil, tunely vyhloubil, řeky přemostil. Životní cesty jsou právě překonáváním něčeho, co nám leží v cestě.

Migrační vlna − malá na evropské poměry − měla být případovou studií, kde jsme se mohli (a měli) naučit, jak nakládat s migrací mnohem větších rozměrů. A podobně jako v situaci s finančním krachem Řecka byly na nás příroda a dějiny laskavé: daly nám malý příklad, malou případovou studii, jak se připravit na mnohem větší situace v budoucnu. Měli jsme se z toho poučit a zkušenost využít k nalezení pravidel pro příště, až se to − nedejbože − stane ve větším. Každý pád − toť případová studie.

Stěhování národů z jednoho místa na druhé je fakt, který doprovází historii lidstva od nepaměti. Krachy národů − ať už politické, či ekonomické − jakbysmet. Je vlastně navýsost překvapující, že žijeme v roce 2018 a stále nevíme, co jako Evropa dělat, když se v naší těsné blízkosti (Sýrie) rozhoří občanská válka. Jak je možné, že OSN již tenkrát dávno neměla mustr, podle kterého podobné situace řešit?

A Řecko! Copak máme pocit, že se nic podobného nikdy nebude opakovat? Měli jsme kliku, Řecko je malá ekonomika, několik málo procentních bodů evropské ekonomiky. Mohli jsme se na této situaci naučit, jak v podobných situacích jednat do budoucna. Až bude příště bankrotovat jiná, větší jednotka, mohli jsme vědět. Není nad to, když vám dějiny dají šanci se připravit v klidu a v pohodě na horší situace.

Jenže my jsme řekli ne.