Černou a bílou kočku v jedné domácnosti jsem viděl poprvé až u Petra Hrušky. Krotké šelmy se ale zdržují každá v jiném koutě starosvětského bytu v centru Ostravy, zřejmě si jedna o druhé myslí své. Petr Hruška, jeden z nejuznávanějších současných autorů tuzemské poezie, často pendluje mezi bývalou hornickou metropolí, Brnem a Prahou, kde sídlí pobočky Ústavu pro českou literaturu, v němž je zaměstnán.

Jednadvacátého srpna ale básník pobýval v Ostravě. Ve městě oblepeném plakáty s hesly jako "Vraťte nám vládu, dostanete čokoládu" nebo "Ruským tankem českou hubu nezavřeš", připomínajícími 50 let od sovětské invaze, jsem se ho mohl zeptat i na to, jak trávil léto, které pro něj bylo nejen ve znamení smutného výročí. "Od včerejška náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoje posty vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci," napsal Hruška 12. července v otevřeném dopise oznamujícím jeho rezignaci na místo v porotě Státní ceny za literaturu. Poté přišla nečekaná lavina souhlasných i nesouhlasných reakcí.

Básník se po čase opět stal předmětem mediálního zájmu, což mimo jiné způsobilo, že dosud neměl prostor na vymyšlení názvu nové sbírky, která má vyjít do konce roku. "Teď se tím zabývám i ve spánku. Často to dopadá tak, že autoři pak propadají panice a vymýšlejí čím dál tím blbější názvy a opravdu dobrý nakonec vymyslí někdo jiný. Ale radši se o tom nebavme, protože někdo řekne, že dělám reklamní kampaň na novou knihu," nabádá ostravský rodák.

Nebydlel ve stejné ulici nedaleko od vás i někdejší premiér Mirek Topolánek?

Ano, kousek odtud. Potkával jsem ho občas venku. Vždycky se tvářil principiálně naštvaně.

Jak se změnila Ostrava za těch téměř 30 let, co žijete v centru?

Věci jsou stejné a jiné zároveň. Ostrava ztratila svůj jasně definovaný smysl − být ocelovým srdcem republiky, tvrdou monstrózní industrií, průmyslovým centrem, ve kterém se pracuje a pak bydlí víceméně proto, aby se zas mohlo pracovat. Tohle v 90. letech skončilo, ve městě se přestalo těžit uhlí, doly se zavřely.

jarvis_5b87d410498ea2ce2abf00a9.jpeg
Básník Petr Hruška
Foto: Jiří Zerzoň

A jaká je Ostrava teď?

V tuhle chvíli se nachází ve fázi hledání nového smyslu a nového rozměru. Je nejistá a nerozhodnutá. Pořád si uchovává něco z té vyrabovanosti, vybydlenosti, únavy a prázdnoty opuštěných prostorů k pronájmu. A zároveň je tu vůle ty pustiny obydlet novou energií, divokou svéráznou kulturou, zkusit všechno jinak a nepředpojatě. Nejlépe je to vidět na mladých lidech − nevědí, proč by v tak zdevastovaném a vyčerpaném prostředí měli nadále žít a zároveň mnohé z nich město neodolatelně přitahuje svou neznámou budoucností.

Oproti Praze je tu také méně stromů, ulice jsou proto mnohem víc rozpálené, vzduch suchý k nedýchání. Říkám si, jak tu mohli lidé tohle horké léto přežít.

A to se občas chytří radní snaží ještě stromy kácet hlava nehlava. Třeba čtyřřadou lipovou alej v parku v centru Ostravy.

Tu alej před časem zachránila vaše žena se svým občanským sdružením.

Pomohla ji zachránit, společně s Ivo Kaletou, Ditou Eibenovou a dalšími. Tenkrát chtěli radní alej vykácet okamžitě a dnes se tam jistě sami chodí procházet. Stálo to obrovské množství energie, prostředků a občanské aktivity, přivést ty tajtrlíky, tenkrát především z ODS a ČSSD, k příčetnosti.

Petr Hruška

Je autorem sedmi básnických sbírek. Po prvotině Obývací nepokoje (1995), vyšly mimo jiné sbírky Auta vjíždějí do lodí (2007), Darmata (2012), za kterou dostal Státní cenu za literaturu, či jako zatím poslední Nevlastní (2017). Knižní výbory vyšly dosud v osmi cizích jazycích. Narodil se v roce 1964 v Ostravě, vystudoval tam Vysokou školu báňskou a po roce 1990 i obor česká literatura na ostravské filozofické fakultě. Působí jako literární historik a vědec v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, napsal monografii o Karlu Šiktancovi, připravuje další o Ivanu Wernischovi. Píše sloupky pro Respekt a Revolver Revue, spoluorganizuje literární pořady. S partnerkou Yvettou Ellerovou, která je terapeutkou, zpěvačkou a básnířkou, vychovali tři děti.

Vy jste teď vešel ve všeobecnou známost díky vlastnímu občanskému gestu. Překvapily vás reakce po vašem odstoupení z poroty Státní ceny za literaturu? Řešilo se to takřka celé prázdniny.

Překvapily mě dva druhy reakcí. První se týká některých kolegů z poroty, kteří se rozhodli zůstat − zejména kritičky Evy Klíčové. Místo aby se pokusila klidně definovat důvody, pro něž v porotě zůstává, pustila se do těch, kteří z ní odešli. Vyčítala jim prázdné gesto, pokryteckost, sklon ke kýčovitosti i bezohlednost vůči ostatním, což je vskutku kafkovská situace. Jako by čin, motivovaný vlastním svědomím, neměl být uskutečněn právě proto, aby proboha nepostavil ostatní do situace, ve které se i oni budou muset rozhodnout podle svého přesvědčení. Je to absurdní, neboť s takovou by nikdo nikdy nemohl udělat nic.

Odešel jste z poroty Státní ceny za literaturu, protože se vám nelíbí, že nová vláda spolupracuje s komunisty. Ale není rozdíl mezi státem a vládou?

Ano, zaplať pánbůh je.