Je 21. srpna a na Piața Victoriei, bukurešťském Vítězném náměstí, vrcholí dopravní špička. Není jasné, proč provoz houstne zrovna ve dvě hodiny odpoledne, natož v létě, ale tramvaje stojí, auta troubí a z mobilních aplikací mizí ikony taxíků.

"Taky nevím, co tu teď všichni dělají," směje se řidič Uberu jménem Razvan, civilním zaměstnáním servisní technik bankomatů. Během jízdy do centra mi výtečnou angličtinou, která je v hlavním městě běžná a nezřídka ji ovládají i pokladní v supermarketech, nabízí cosi jako komentovanou prohlídku: napravo Dům svobodného tisku, kolos postavený v 50. letech 20. století kvůli dozoru nad komunistickým tiskem, nalevo elegantní sídlo vládních sociálních demokratů (PSD), kvůli nimž v posledních měsících vycházejí do ulic stovky tisíc lidí.

jarvis_5b87c7f9498ea2ce2abdd253.jpeg
Pohledy do davu, který se na Vítězném náměstí sešel odpoledne 10. srpna a vydržel do ranních hodin následujícího dne i přesto, že se rumunští četníci pokusili shromáždění brutálně potlačit.
Foto: Jiří Strouhal

Z prostranství, jež s náměstím určeným běžnému smrtelníkovi nemá příliš společného − Piața Victoriei připomíná spíš gigantický kruhový objezd −, se rozbíhá devět bulvárů a tříd. Bukurešť se jím mimoděk hlásí k odkazu stavitelů starých říší, jejichž pozůstatky jsou dodnes k vidění z oběžné dráhy.

Proslulý Ceau?eskův palác, sídlo rumunského parlamentu, však nebude poslední podivuhodností, jíž se hlavní město v tomto tisíciletí proslaví. V blízkosti paláce posledního komunistického diktátora má do roku 2020 vyrůst největší pravoslavná katedrála na světě, katedrála Spásy lidu.

"Catedrala Mantuirii Neamului" bude sahat do výše 125 metrů, najednou pojme až 125 tisíc lidí a její součástí bude například restaurace pro tisícovku hostů, parkoviště pro 500 aut či dva hotely.

jarvis_5b87c7f9498ea2ce2abdd257.jpeg
Pohledy do davu, který se na Vítězném náměstí sešel odpoledne 10. srpna a vydržel do ranních hodin následujícího dne i přesto, že se rumunští četníci pokusili shromáždění brutálně potlačit.
Foto: Octav Dragan

"Vypadá to jako čiré šílenství, ale je to pravda," potvrzuje Razvan, že se nejedná o vtip, jehož autorem by podle něj mohl být známý americký komik Sacha Baron Cohen. Rozhovor s řidičem sice má parametry zdvořilostní konverzace, přesto však předznamená obsah většiny nadcházejících setkání.

Razvan, jenž strávil tři roky šoférováním ve Walesu, se už z Rumunska natrvalo stěhovat nechce, přesto je upřímně zvědavý na kvalitu života v jiných zemích Evropské unie ("S Němci prý není legrace a taky nemají rádi, když se na ně mluví anglicky, ale němčinu bych se ještě asi naučil"). Informaci o průměrných příjmech v různých oborech v českém hlavním městě přijímá s jistou nedůvěrou ("To se mi zdá moc, jste přece taky postkomunistická země"). Jedna věc je však z jeho reakcí jasná: kdyby se Razvanův současný životní standard neúnosně snížil, nepřestěhuje se z Bukurešti do jiného města. Vybere si jiný stát.

Prohra na Vítězném náměstí

Středu Piața Victoriei, kde se s řidičem loučíme, vévodí neoklasická budova z 30. let 20. století, která je zahalená národní vlajkou. Podle nálady se dá Vítězný palác, sídlo rumunské vlády vedené sociálními demokraty (PSD), přirovnat k olbřímí belgické pralince. Střízlivějšímu oku se zdá, že musí jít o uměleckou instalaci reagující na aktuální dění. Takhle velká vlajka a myšlená vážně?

jarvis_5b87c7f9498ea2ce2abdd25b.jpeg
Pohledy do davu, který se na Vítězném náměstí sešel odpoledne 10. srpna a vydržel do ranních hodin následujícího dne i přesto, že se rumunští četníci pokusili shromáždění brutálně potlačit.
Foto: Octav Dragan

"To není umění. Vlajku nechala na budovu umístit vláda v době, kdy propukla poslední velká vlna protestů, čili zhruba před rokem a půl. Na demonstracích se hojně mává vlajkami, a tak kabinet usoudil, že je třeba ukázat, kdo na ni má nárok," vysvětluje Ella Moroiuová, mladá novinářka v rudých šatech a v klobouku se širokou krempou. V její přítomnosti se asociace s Paříží východu nepojí k Bukurešti, nýbrž k dámě, která se na obchůzku po metropoli vydala v pudrových střevíčkách na podpatku.

Protesty z února roku 2017, které má žena na mysli a jež do ulic vyhnaly zdaleka největší množství Rumunů od revoluce z roku 1989 − odhaduje se téměř 500tisícová účast −, reagovaly na připravovaný vládní výnos, který měl dekriminalizovat případy tunelování veřejných prostředků, z nichž některé se shodou okolností týkaly i šéfa PSD Livia Dragney. Obyvatelé Bukurešti toto nakonec nerealizované opatření překřtili na "amnestii staženou na poslední chvíli", vláda ji podle rumunského tisku odvolala proto, že si "občané špatně vyložili její obsah, celkově ji prostě vůbec nepochopili".

jarvis_5b87c7fa498ea2ce2abdd25f.jpeg
Pohledy do davu, který se na Vítězném náměstí sešel odpoledne 10. srpna a vydržel do ranních hodin následujícího dne i přesto, že se rumunští četníci pokusili shromáždění brutálně potlačit.
Foto: Octav Dragan

Den, který otřásl přesvědčením mnoha Rumunů, že jejich země je od roku 2007 hodnotově ukotvená v Evropské unii, však přišel až 10. srpna letošního roku. Ella Moroiuová si průběh demonstrace vybavuje podrobně mimo jiné proto, že měla ohromné štěstí a stihla včas poslat domů své dvě děti a jejich babičku.

"Důkazy o tom, že zásah proti nám někdo nařídil, neexistují. Politickou zodpovědnost z nich také nikdo nevyvodil a pochybuji, že se to stane. Můžu vám jen říct, co jsme viděli, obrázek si udělá každý sám," říká Moroiuová, jejíž slova posléze potvrdí i mladý muž od vedlejšího stolu. Představí se jako Doru Oprisan, jenž "původně nechtěl poslouchat, ale s tím, co bylo řečeno, souhlasí".

"Zátarasy před Vítězným palácem byly 10. srpna mnohem dál od budovy než obvykle, nikdo také nezastavil provoz na silnici," vypráví Ella Moroiuová, již toho dne zarazila neobvyklá koncentrace sanitek ve vedlejších ulicích, stejně jako přítomnost těžkooděnců. Demonstrace měla jiného pořadatele než obvyklé lokální iniciativy − svolala ji rumunská diaspora, jejíž velikost ve světě se odhaduje na 3−6 milionů lidí.

Evropská agentura Eurostat přišla v květnu letošního roku se statistikou, podle níž v roce 2017 pracovalo v zemích EU 18,5 procenta Rumunů v produktivním věku. Pro srovnání: Češi ve stejném období vyráželi za zahraniční kariérou pouze v 1,8 procenta případů. Evropská čísla však nezahrnují obyvatele Rumunska, kteří se během posledních let odstěhovali do Spojených států, Kanady či Austrálie, a tak může být celkový počet obyvatel v exilu klidně blíž horní odhadované hranici.

jarvis_5b87c7fa498ea2ce2abdd263.jpeg
Útoky slzným plynem se nevyhnuly seniorům, ale ani dětem, které přišly s rodiči odpoledne.
Foto: Octav Dragan