Jaderná elektrárna Temelín měla mít už podle původních plánů z dob pozdního komunismu čtyři reaktory. Jenomže vláda Václava Klause na počátku devadesátých let − za polistopadové nechuti k velkým stavbám, ruské technologii i jaderné energetice obecně − jen horko těžko obhájila výstavbu alespoň dvou takových bloků. Ty se nakonec dokončily za premiéra Miloše Zemana, takže jádro se na výrobě elektřiny v Česku nyní podílí z jedné třetiny.

Ve chvíli, kdy byly temelínské reaktory uvedeny do plné­ho provozu, první v roce 2002 a druhý v roce 2003, bylo vše jinak. V nové společenské i politické konstelaci se začalo mluvit o dostavbě elektrárny podle dřívějších plánů. Veřejnost a hlavně rychle rostoucí český průmysl vystrašený úvahami o nedostatku elektřiny po odstavení severočeských hnědouhelných elektráren změnily názor a další rozvoj jádra začaly vítat.

Po dlouhých odborných debatách a sporech se zelenými vyhlásila polostátní elektrárenská společnost ČEZ v roce 2011 tendr na dostavbu dalších dvou jaderných bloků. Mělo jít o největší zakázku v české historii, jejíž výše se v té chvíli odhadovala na 200 až 300 miliard korun. Mlčky se navíc předpokládalo, že vítěz soutěže vybraný podle zákona o veřejných zakázkách, což byl ve světě unikátní způsob výběru, bude později stavět i v Dukovanech a také na Slovensku.

Do soutěže se přihlásili jen tři uchazeči: francouzská společnost Areva, tehdy japonsko-americká firma Westinghouse a rusko-české konsorcium, v němž se spojily hlavně Atomstrojexport a Škoda JS.

O rok později vypadla ze souboje Areva, kterou ČEZ s ohledem na vady v nabídce ze soutěže vyřadil. Jedním z důvodů bylo, že Francouzi nabízeli obří reaktory EPR 1600 s výkonem větším, než kolik ČEZ požadoval. Areva se však s takovým rozhodnutím nesmířila, na­padla ho u českých soudů a spor přenesla do Bruselu k Evropské komisi.