Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan byl odjakživa muslimským konzervativcem. Zůstane záhadou, proč právě do něho vkládali evropští politici dlouhá léta své naděje. Mnozí prozřeli až nyní, kdy se Turecko začíná propadat do krize a země se stále více vymezuje vůči Západu.

Otec ho řezal za každou maličkost, a když mluvil vulgárně, tak ho za trest pověsil za ruce ke stropu. Lodní kapitán Ahmet Erdogan pocházel z Adžárie, sunnitské části Gruzie. Žil ale v Rizi a Istanbulu, kde se narodil též nejslavnější z jeho čtyř synů Recep Tayyip. Jak si prezident Turecké republiky vzpomíná, po otcově lekci už nikdy nezaklel.

Jeho projevy sice vulgarity neobsahují, řízné však jsou; též nestydatě šovinistické a výhružné. Erdogan poslouchal otce na slovo. Býval zdatným fotbalistou, a dokonce se traduje, že si ho vyhlédli bafuňáři istanbulského klubu Fernebahce. Otec ale řekl "ne profesionalismu", takže se synův život ubíral jinými cestami. A jistě mu dal mnohokrát za pravdu: v upoceném dresu by se pánem osmdesáti milionů Turků nestal.

Je jediným z nich, který šestkrát drtivě vyhrál parlamentní volby: od třetiny hlasů (2002) po polovinu (2011 a 2015). Vyhrál volby prezidentské a tři referenda včetně toho, jímž si loni Turci na jeho přání zřídili prezidiální vládní systém.

K čemu demokracii

To vše provázeno korupčními skandály, umlčováním opozice i vlastních lidí, likvidací relativně nezávislé mediální scény a masovým zatýkáním učitelů, soudců, policistů, armádních důstojníků a intelektuálů, tedy opor kdysi sekulárního státu. Venkov, střed a východ Anatolie, sice odložil na příkaz zakladatele Turecké republiky Atatürka fezy a navykl na evropské oděvy, ale se západní parlamentní demokracií a moresy se nikdy neidentifikoval.

Ani Erdogan. V červenci 1996, to byl istanbulským starostou, si v jednom rozhovoru položil řečnickou otázku, k čemu že je v politice demokracie: "Není jejím smyslem, ale prostředkem." Jeho vlastním cílem bylo vyhnat armádu z politiky a zemi reislamizovat.