Při připomínce výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 nezaznívá příliš často jméno ministra zahraničí Jiřího Hájka, který jako jediný razantně vybočil z kapitulantského chování tehdejší vlády. Poté co se o vpádu vojsk dozvěděl, odjel z pracovní cesty po Jugoslávii rovnou do New Yorku, kde vystoupil v Radě bezpečnosti a bez servítků jej označil jako "okupaci". Coby československý ministr tím dostal Kreml do diplomatické defenzivy a Západ do silného morálního dilematu. To, co se stalo, jsme totiž pojmenovali my sami ústy svého ministra zahraničí. Ne náhodou byl Jiří Hájek z vlády hned po návratu v září 1968 vyhozen a ne náhodou se později stal, navzdory své komunistické minulosti, jedním ze tří prvních mluvčí Charty 77, spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou.

Stejně tak bychom měli připomenout dalšího šéfa čs. diplomacie, Jana Masaryka, jeho práci v Londýně i smrt (zřejmě vraždu) krátce po únorovém puči v roce 1948.

Proč jsou ministři zahraničí pro nás tak důležití a našim nepřátelům naopak bývají trnem v oku? Protože zahraniční politika je fundamentem naší samostatné existence i geopolitiky, a tím i bezpečnosti. Od vzniku Československa, během válečných let až po geopolitický návrat na Západ v roce 1989, obnovení suverenity a nakonec i jeho zánik. A totéž platí do značné míry pro Českou republiku, jakkoli už nemáme takovou váhu, jako jsme měli v době společného státu. V zlomových bodech, jako byl vstup do NATO, držel sice "velkou" politiku v rukou Václav Havel, ale reálný výkon, dojednání, harmonizace a završení dohod nutných ke vstupu a podpisu Severoatlantické smlouvy byly v kompetenci Černínského paláce a našich diplomatů.