Velvyslanci České republiky si tento týden na své tradiční poradě vyslechnou, co si o zahraniční politice myslí premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman. Řada z nich je nervózní kvůli své budoucnosti nebo kvůli tomu, že ministerstvo zahraničí už dlouhé měsíce vlastně žádnou pořádnou zahraniční politiku nevede. Vláda v demisi téměř úplně zastavila běžný provoz dvoustranných vztahů, evropskou politiku má pod sebou premiér Babiš a do prázdného prostoru občas hodí slovní granát prezident Zeman.

Česko aktivní zahraniční politiku potřebuje. Jako menší země orientovaná na zahraniční obchod, jejíž bezpečnost je závislá na vztazích se sousedy a se spojenci, musí mít jasně definované priority a co nejlépe je opečovávat a rozvíjet.

Premiér Babiš si tento týden začne plnit svůj sen a cestou do Itálie a na Maltu a příští týden do Berlína zahájí kariéru evropského politika, s nímž se začnou jeho partneři vážně bavit. Prezident má zase nabitý program během podzimu, chce do Německa, Izraele a do Číny. Otázka nejspíš hlavně je, co mu dovolí zdraví.

O cesty nejvyšších ústavních činitelů v zahraničí se nemusíme bát tolik jako o jejich obsah. Prezident dělá vůči Rusku a Číně politiku svých poradců, (marně) usiluje o fotografii s Donaldem Trumpem v Bílém domě a ostatní unavil dštěním síry na islám. Premiér baží po uznání západních partnerů, ale zatím jim kromě opakování protiuprchlické mantry nenabídl žádný obsah, o kterém by se mohli vážně bavit.

Jan Hamáček nebude stíhat být plnohodnotným ministrem zahraničí a spoléhá se na své náměstky, především dva politické kolegy Petříčka a Kauckého z pražské organizace ČSSD, která − zatím − neproslula na zahraničněpolitickém poli nějakými úspěchy. Ministerstvo zahraničí je tak ze všeho nejvíc ponořeno do vlastních personálních rošád.

Co by tedy velvyslanci měli slyšet?