Politický jazyk, jenž se dotýká klimatických změn, se vyznačuje odvážnými sliby, jež nikdy nebudou splněny, a smělými cíli, kterých nelze dosáhnout. I proto je pozoruhodné přiznání bývalého australského premiéra Tonyho Abbotta, že by nikdy nepodepsal Pařížskou dohodu, kdyby v roce 2015 věděl, že se z ní Spojené státy stáhnou a že snaha o dosažení národních cílů poškodí australskou ekonomiku.

V mezinárodním měřítku jen málo politiků připustilo, že Pařížská dohoda obsahuje zásadní chyby. Pravda naopak je, že byla vždy přeceňována. Tento postoj se odvíjí už od smlouvy samotné. Obsahuje mimo jiné smyšlenku, že závazky v rámci této dohody dokážou zabránit tomu, aby se teplota na planetě zvedla o více než dva, či dokonce o 1,5 stupně Celsia.

Ambicióznější cíl je čirou fantazií. K tomu, aby byl naplněn, by se celá planeta musela vzdát využití jakýchkoliv fosilních paliv, a to už od 7. února 2021. Vzhledem k naší závislosti na těchto palivech by to znamenalo konec vytápění i klimatizací, letecké přepravy a také potravinová omezení. Farmáři by totiž museli skoncovat s umělými hnojivy, jež se téměř výhradně vyrábějí z fosilních paliv. A ani to není vše.

Omezení globálního oteplování maximálně na dva stupně Celsia by vyžadovalo snížení emisí skoro o šest bilionů tun během jednoho století. Organizace spojených národů, která dozoruje Pařížskou dohodu, odhadla, že i kdyby každý stát na Zemi (včetně USA) dokázal naplnit svůj individuální závazek do roku 2030, snížilo by to emise skleníkových plynů pouze o 60 miliard tun CO2. To by znamenalo, že i kdyby byla Pařížská dohoda naplněna všemi zeměmi včetně USA, přinesla by pouze jednoprocentní pokrok směrem k mírnějšímu, dvouprocentnímu cíli.

Navíc tato dohoda k ničemu nezavazuje. Ale i zavazující úmluvy, jako například Kjótský protokol, nebrání státům v ničem. Například Kanada, která slíbila, že sníží emise o šest procent, je reálně o 24 procent zvedla.

V Paříži spousta zemí učinila závazky, které nedodržely, protože zjistily, že by to bylo drahé. Průzkum zveřejněný loni v časopise Nature zjistil, že "žádná velká rozvinutá průmyslová země nesměřuje k tomu, aby své sliby v této oblasti splnila". Ale jen pár zemí selhání připustilo. Například Evropská unie slíbila do roku 2030 snížit emise o 40 procent z úrovně, které dosahovaly v 90. letech. Ale do roku 2017 byla přijata opatření, která by měla vést k redukci emisí jen o 19 procent. Takže i kdyby došlo na všechny přislíbené politické kroky, dokázala by EU snížit emise stejně jen o 30 procent. Japonsko slíbilo, že sníží emise o tolik, o kolik je sníží jeho konkurenti z řad ekonomicky vyspělých států. Jenže pokud by svůj slib mělo splnit, stálo by to víc, než je tato země ochotná zaplatit.

Spojené státy k naplnění svých závazků nesměřovaly ani předtím, než prezident Trump rozhodl, že USA od Pařížské dohody ustupují. Prezident Obama slíbil, že Spojené státy sníží emise o 18 procent pod úroveň z 90. let do roku 2025. Nikdy ale nedokázal prosadit přijetí potřebné legislativy. Zavedl jen taková politická opatření, která by umožňovala dosáhnout pouze sedmiprocentního poklesu emisí.

Chudší státy zatím své cíle naplňují. Ale jen proto, že toho slíbily opravdu velmi málo.

Zatímco politici rádi používají vzletná slova o záchraně planety, jen málo z nich chce doopravdy zavádět kroky, které by vedly k významnému pokroku v otázce globálního oteplování. Důvod je jednoduchý.