Pohádka ji jako malou inspirovala na hodinách výtvarné výchovy v lidové škole umění. Obraz, jak princezně omotávají tvář černé vlasy jako hadi, jí utkvěl v paměti dodnes. Snově, až pohádkově působí i její grafiky. Jsou to malé příběhy. Prohánějí se v nich zvířata, létají ptáci nebo i ryby, objímají se milenci, levitují ženy s křídly... Právě křídla Mílu Fürstovou proslavila, a to nejen ve Velké Británii, kde už více než dvacet let žije. Její grafika s motivem křídel zdobí album Ghost Stories skupiny Coldplay a další obrazy vznikly pro jejich jednotlivé singly.

Spolupráci české výtvarnice s kapelou, která získala sedm cen Grammy, se rozhodl zaznamenat režisér Peter Hirjak. Právě o Míle Fürstové dokončuje dokument.

Míla Fürstová

Narodila se v roce 1975 v Hradci Králové, vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, potom Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy.

V Británii absolvovala University of Gloucestershire v Cheltenhamu, poté postgraduální studium na Royal College of Art v
Londýně.

Několik let byla hostujícím umělcem na Cheltenham Ladies College.

V letech 2012 až 2014 spolupracovala s Coldplay na jejich albu Ghost Stories. Její domovskou galerií v Londýně je Eames Fine Art, kde měla na přelomu června a července prodejní výstavu. V Praze několikrát vystavovala v galerii Miro.

Vznikl o ní dokument Křídla pro Coldplay, který bude mít premiéru na podzim. Je vdaná za fotografa Quintina Lakea, s nímž má dvě děti.

Ačkoliv měla po zkušenosti s Coldplay nabídky na výtvarné ztvárnění mnoha dalších alb, odmítla je. Rozhodla se věnovat vlastní tvorbě, kterou před měsícem vystavila londýnská galerie Eames Fine Art. Její díla vlastní dost možná i několik slavných rockerů, jako je Mick Jagger nebo Ozzy Osbourne.

To Míla Fürstová přesně neví. Ale nijak jí to netrápí a rozhodně se s tím nechlubí. Svět obchodu s uměním a showbyznysu jako by ji míjel. Možná právě to jí pomohlo zůstat svá, což se odráží i v její tvorbě. Věhlas, kterého dosáhla, si tvrdě odpracovala, i když stejně jako v pohádkách sehrála v osudu české výtvarnice určitou roli také náhoda. Třeba hned na začátku její kariéry. Tehdy ji ovšem za šťastnou rozhodně nepovažovala.

Vystudovala jste Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, potom se hlásila na akademii a na UMPRUM, ale nikam jste se nedostala. Byl to pro vás velký šok?

Byl, protože jsem si na střední škole vybudovala určité sebevědomí. Vedli nás k tomu, že z nás skutečně můžou být umělci, a v našem kruhu jsem ze všech spolužáků kreslila asi nejvíc. Strašně mě to bavilo, takže zatímco ostatní chodili na koncerty, já jenom kreslila. V rámci školy jsem měla dobré výsledky a říkala jsem si, že šance na přijetí je docela vysoká. Když mi došel dopis s oznámením, že mě nevzali, hodně jsem to obrečela.

Je vlastně zvláštní, že se scházíme v kavárně zrovna kousek od UMPRUM. Nábřeží bylo pro mě proslzeným údolím. V 18 letech člověk neví, že k tomu, aby se stal umělcem, vede víc cest a nemusí to být zrovna přes určitou vysokou školu. Tehdy jsem měla za to, že se přede mnou zavřely dveře k vysněné budoucnosti.

Šla jste tedy studovat pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova − angličtina.

Smířila jsem se s tím, že ze mě bude učitelka.

Kvůli angličtině, se kterou jste se v prvním ročníku hodně prala, jste vyjela poprvé do Británie. Zamilovala jste se tam. Váš současný manžel je onen osudový muž?

To by byla opravdu hezká pohádka, ale v téhle linii příběhu je malý zádrhel. Markuse jsem poznala v Praze, když mi bylo 19 let. Odjel za mnou o prvních vysokoškolských prázdninách, které jsem trávila jako au-pair na ostrovech. Když jsem se v září vrátila domů, rodičům jsem oznámila, že jsem strašně zamilovaná a že je to na celý život. Naši byli zoufalí a táta jako přísný pan král řekl, že mu musím dokázat, že je to láska, a tři měsíce se s Markusem nesmím vidět. Jestli i potom náš vztah vydrží, uvěří, že se milujeme.

Markus to vůbec nechápal. Vysvětlovala jsem mu, že u nás to takhle chodí a respektujeme přání rodičů. Psali jsme si nekonečné dopisy. Tři měsíce jsme vydrželi a pak jsme další dva roky randili na dálku. Byla to opravdu velká láska, později jsme se vzali a byli spolu deset let, ale potom jsme "vyrostli", jenže každý na jinou stranu. Já už nebyla princezna, která potřebovala zachránit, ale umělkyně, která stojí na vlastních nohou. Naše cesty se rozešly. 

Coldplay 'Ghost Stories' Album Animation Stream from Trunk Animation on Vimeo

Ještě během vztahu s Markusem se vám ale naskytla příležitost studovat výtvarné umění v Británii. Jak takové naskytnutí příležitosti vypadá?

Odjela jsem za Markusem do města Cheltenham, kde je vysoká škola, na níž bylo možné studovat grafiku. Šla jsem se tam zeptat a oni mi nabídli rok studia. Nejdřív jsem ale musela pedagogy na Karlově univerzitě přesvědčit, že zvládnu obě školy dělat souběžně. Povolili mi to. V Británii jsem se brzy stala jednou z nejlepších studentek, což ale nebylo nic těžkého, protože moji spolužáci trávili víc času v barech než ve škole. Na konci roku mě vedení školy požádalo, abych tam zůstala další dva roky a vystudovala bakaláře. Dokonce mi pomohli sehnat na studia peníze. Na Karlově univerzitě mi zbýval už jen rok, tak souhlasili.

Co jste dělala po škole?

Po bakalářském studiu jsem se jako jediná z ročníku dostala na prestižní Royal College of Art v Londýně na postgraduální studium. Poté jsem se vrátila do Cheltenhamu, kde jsem několik let působila jako hostující umělec na tamní Ladies College. To je taková škola pro mladé princezny, školné už tehdy vyšlo asi na milion korun ročně. Chodily tam dívky od 12 do 18 let, některé z nich přivážely soukromé helikoptéry. Mimochodem ji absolvovaly obě dcery Viktora Koženého, moc hodné holky. Areál školy jako kdyby vypadl z Harryho Pottera, tvořily ho novogotické budovy s labyrintem chodeb. Jedna z novějších, pětipodlažní stavba, byla určena jenom pro výuku výtvarné výchovy. Během přijímacího pohovoru jsem uvedla, že se zabývám grafikou, a oni opáčili, že grafickou dílnu nemají. Rychle jsem tedy zamumlala, že umím všechno. Ředitelka školy se na mě zadívala a pak se zeptala, jestli bych jim dokázala grafickou dílnu postavit. To jsem jim samozřejmě mohla slíbit, pokud mi dají finanční prostředky. A tak jsem koupila tiskací stroj. Do hodin mi začali posílat lehce problémové dívky, které výtvarka moc nebavila. On totiž lept, kterému jsem se věnovala, je taková trochu alchymie.

Zinková destička se pokryje voskem, něco se do ní vyryje a potom se to máčí v kyselině, která vyleptá jen vyryté obrazce. Načež se to přetře barvou a vytiskne. Takhle nějak to funguje?

Víceméně ano. Alchymie leptu spočívá v tom, že člověk do poslední chvíle neví, jak bude obraz vypadat. Nakonec se naše dílna přesunula do horního patra a rozšířila se. Dívky, které do ní poctivě docházely, měly potom výborné portfolio prací pro přihlášky na prestižní vysoké školy.

jarvis_5b7ec3b1498e5af9fc0838fd.jpeg
Grafika pro Double Album Mira Žbirky, které má vyjít na jaře příštího roku.
Foto: achiv Míly Fürstové

Proč jste si vybrala techniku leptu?

Vlastně z jazykové neznalosti. U pohovoru na vysokou školu v Británii jsem v podstatě tvrdila, že se naučíme chodit, pak psát a hned potom dělat lept. Myslela jsem tím ale jenom vyrývání do destičky z tvrdšího materiálu. Spletla jsem pojmy "dry point" − tedy rytí suchou jehlou − a "etching", což je lept. Až když jsem nastoupila na obor grafika, poznala jsem, že lept obnáší práci s kyselinou. A byla jsem dost šokovaná. Nedokázala jsem techniku zvládnout, připadalo mi, že se nemůžu dopracovat k výsledku, jaký jsem chtěla. Když se třeba podíváte na díla našeho nejslavnějšího grafika Jiřího Anderleho, tahy jsou jemné jako závoje, vše v pastelových barvách. V Anglii nás učili, že se tiskne pouze černou barvou. To mi nevyhovovalo, chtěla jsem i jiné barvy, ale oni zase tvrdili, že to nejde. Zkrátka jsem první tři měsíce s technikou leptu strašně bojovala. Došlo to až tak daleko, že jsem požádala o přestup na malbu. Přemluvili mě ale, abych tomu dala ještě měsíc.

A právě v té době se to zlomilo. Přestala jsem být urputná, protože jsem si říkala, že už nemám co ztratit. Začala jsem si víc hrát a experimentovat a najednou to šlo.