Letní povídka Jana Bartáčka: Horákova cesta k jádru PUDLA

Venku bylo parno, a tak Richarda Horáka napadlo, že v něm vymění písmenko a pustí si porno. Miloval hrátky se slovy, i s tím syčícím ventilem uprostřed svého těla. Trénoval jimi fantazii, kterou v televizním studiu v kritických okamžicích potřeboval. V bytě o patro níž však právě začali brousit parkety.

"Při tom se nedá ani masturbovat!" zaklel do svého virtuálního nitra. Nakonec to jakžtakž stihl v jedné minutové sekvenci, kterou mu na to občerstvující se dělníci nevědomky přidělili, i když jeho "velké finále" opět přehlušil nástup roztáčejících se kotoučů frézy.

"Panebože! To už jsem si rovnou mohl pustit nějakej stupidní industriální bizar a vyšlo by to nastejno!"

Už za hodinu se měl sejít se svým bratrem, což bylo pro něj pokaždé hodně důležité, a ještě se po ránu ani pořádně neuvolnil, jak byl zvyklý. Žena mu odjela na dovolenou k moři užívat si s animátory a on byl odkázán jen sám na sebe. A na sousedku. Místo ní však teď v jejím bytě řádila parta chlapů v montérkách.

Dal si rychlou sprchu, hodil na sebe již od večera na gauči připravený štůsek složeného oblečení s označením Pondělí, srkl si třikrát černé kávy a vyrazil za bratrem. Jeho ordinace se nacházela v poklidné čtvrti na kraji města, v přilehlém oploceném parku se právě procházelo několik pacientů: kominík s černou kočkou v náruči, neklidný mladý muž s páskou na ústech, skrze niž zmateně recitoval, no, spíš troubil zamilované verše, letuška Emirates Airline s padákem na zádech, zhroucený pán, jenž vypadal jako Andrej Babiš…

"Čau brácho, co je, ňákej skleslej, nebo se mi už tak nepodobáš?" vítal s hlasitým smíchem Richarda ve dveřích své pracovny primář zdejší léčebny. A pak tiše, jen pro jedno sourozenecké ucho, dodal: "Dneska pracovně, nebo soukromě?"

Nutno nyní čtenáři prozradit, že Richard a Přemysl byli jednovaječná dvojčata a existovalo mezi nimi mimořádné pouto. Nechodili sice stejně oblékaní, což by u profesí psychiatra a moderátora jistě nevadilo, ale jejich dvě duše a dvě těla by se hravě vměstnaly do jednoho člověka a nikdo by si ani nevšiml, že za rohem postává ten druhý. 

"Dneska obojí, Přemku," hlesl Richard.

"Aha…" zvedl telefon a sestře dal pokyn: "Simono, přeobjednejte mi toho… Ano, ano, třeba na čtvrtek. Děkuji." Zavěsil a odvázal si roušku, která se celou dobu krčila pod jeho bradou. Richard to zaregistroval až nyní.

"Přemku, na co ty proboha potřebuješ roušku?"

"Budeš se divit, ale měl jsem tady před chvílí obzvlášť těžkýho schizofrenika, že jsem si ji radši vzal."

"Aby ses nenakazil? To si ze mě děláš blázny?"

"Chachá, psychiatr si může dělat z lidí blázny, no, vlastně musí, jinak by se nejspíš ani neuživil, milý bratříčku." Pak se na chvíli odmlčel a zadíval se Richardovi upřeně do očí: "A nejen psychiatr. Zřejmě máme společnýho víc než jen to jedno maminčino vajíčko."

Richardova tvář zkameněla a posléze i s celým tím těžkým nákladem myšlenek a emocí vzadu na lebeční korbě kývla. Přestože někde poblíž jejích uší kdosi protestoval. Nikdo další však v místnosti nebyl.

"Brácho, hlavu vzhůru! Ty dvě minuty, o který jsem starší a chytřejší, se mi na konci zase odečtou, neboj," pokoušel se rozesmát své dvojče Přemysl. Když viděl, že se mu to moc nedaří, suše se ho zeptal: "Tak čím začneme − prací?"

"Ne, mnou."

"Jen do toho."

"Ubývá mi ejakulátu. Výrazně."

"Jejdamane, nejsem sexuolog ani urolog, Ríšo, to přece víš… Ach jo − kolik?"

"Asi třicet mililitrů týdně… Počkej, vím, že je to psychický, jinak jsem zdravej. Začalo to pár dní nato, co mě loni na letišti vrátili od rentgenovýho rámu s tím, že mám prý v močáku a chámovodech víc než těch povolenejchch 100 mililitrů tekutin. Že si mám skočit na hajzl…"