Je červen roku 1925. U stolku v zámecké zahradě sedí starší muž s knírkem a téměř holou hlavou. Sklání se nad lejstry a otvírá zlaté plnicí pero. Je to prezident Škodových závodů Josef Šimonek a právě se chystá podepsat listinu, která stvrzuje převzetí mladoboleslavské továrny plzeňskou Škodovkou. Po něm připojuje podpis Václav Klement, který tím i za svého společníka Václava Laurina prodá řadu let budovaný podnik. Díky této fúzi vyjedou z výrobní linky v Mladé Boleslavi o několik desetiletí později vozy značky Škoda, jako je Popular, Felicie nebo Spartak.

"To pero, kterým se smlouva tehdy podepisovala, dodneška máme. Každý z pánů měl svoje. Praděd ho sice na chvíli ztratil, ale našel ho nějaký dělník a vrátil mu ho. Proto není funkční, museli bychom ho nechat opravit," říká Jaromír Šimonek, pravnuk tehdejšího prezidenta Škodových závodů.

Jeho praděd toho však své rodině zanechal daleko víc než jen plnicí pero. Kromě lobečského panství, kde se smlouva podepisovala, také zámek Stránov, hrad Housku a k tomu 500 hektarů polností a dva tisíce hektarů lesů a rybníků v okolí městečka Mšeno na Mělnicku. Šimonkovi vše dostali zpět začátkem 90. let a od té doby majetek po svém předkovi spravují.

Zuzana Pavlík Šimonková
Foto: Libor Fojtík

Určil si plat

"Můj praděd se narodil kousek odtud ve Stránce. Pocházel z rychtářské rodiny. Pro Škodovku začal pracovat v roce 1882. Z obyčejného kancelářského praktikanta se v automobilce vypracoval na muže číslo dvě, hned po Emilu Škodovi. Od roku 1904 zastával post obchodního ředitele se sídlem ve Vídni," vypráví Jaromír, který má rodinnou historii podrobně zmapovanou.

Jeho praděd Josef těsně po první světové válce dokázal sehnat potřebný kapitál a udržet díky tomu Škodovy závody v chodu. Za zásluhy o rakousko-uherský průmysl získal na jaře roku 1918 titul barona. Potom ale na svoji funkci v koncernu rezignoval a byl pouze členem správní rady. To už vlastnil jak Lobeč, kterou koupil od místní šlechty v roce 1913, tak Stránov, nabytý o čtyři roky později.

"Jak říkal náš bývalý zahradník, za pradědem jezdil na Lobeč každou chvilku ze Škodovky někdo na poradu. Během krátké doby mu navrhli, aby se stal jejím prezidentem. On ale tvrdil, že věnoval Škodovce dost času a že už přichází nová vlna. Jenže oni ho přemlouvali, tehdy se ještě onikalo: 'Určili si plat, pane Šimonek, třeba správní rada bude reflektovat na jejich požadavky.' Tak si praděd údajně řekl o strašně vysoký plat, aby se deputace zbavil. Ta byla ovšem za týden zpátky s tím, že správní rada navrhovanou výši mzdy odsouhlasila. A tak do Škodovky znovu nastoupil a zůstal dalších 14 let," usmívá se Jaromír Šimonek.

Vysoký plat umožňoval prezidentovi Škodových závodů nabyté nemovitosti spravovat. Postupně je restauroval s pomocí italského architekta Giuseppa Zottiho, kterého poznal během svého angažmá ve Vídni. V polovině 20. let se stal senátorem za agrární stranu a na svých panstvích hostil mimo jiné prezidenta Masaryka.

Majetek byl rodině vrácen po revoluci. Kromě stovek hektarů pozemků dostali neudržované, necitlivými zásahy poznamenané objekty.

"Bylo to někdy mezi roky 1924 a 1928, když se přestavovala Houska. Masaryk ji navštívil a pak šli s pradědem pěšky na večeři sem do Lobče." Fotografie z prezidentovy návštěvy se sice nedochovala, nicméně Šimonkovi dohledali článek v prvorepublikových novinách Venkov.

V Senátu působil Josef Šimonek až do roku 1934, kdy zemřel. Majetek odkázal svým potomkům. Netušil, jak strastiplná budoucnost je čeká.

Hladový César

Syn František si přivedl do rodiny Boženku rozenou Koštířovou, dceru prezidenta Pražské plodinové burzy. Vzal si ji v kostele na zámku Stránov, na kterém po svatbě žili. František se původně rád věnoval myslivosti a proháněl zvěř v přilehlých rodinných hvozdech, ale později střílet přestal. "Byl velký milovník zvířat, měl na Stránově malou zoologickou zahradu. Choval opice, lva Césara a dva medvědy, které ještě pamatuji, protože jsem na Stránov jezdil jako dítě. Lva už ne, poněvadž ho musel děda na začátku války udat do děčínské zoo. Neměl pro něj maso. Všechna zabitá dobytčata se musela odvádět na frontu. Jenže César v Děčíně nežral, nejspíš se mu stýskalo. Proto se za ním dědeček do zoo vypravil, aby mu 'domluvil'. Prý to pomohlo," líčí jednu z rodinných historek Jaromír Šimonek.

Jeho dědeček dostal lvíče od Marie Baťové, s níž v mládí chodil ještě coby s Marií Menšíkovou ve Vídni do tanečních. V roce 1921 se provdala za zakladatele zlínského obuvnického impéria Tomáše Baťu. Šimonkovi se s Baťovými přátelili a vřelé vztahy s Marií pokračovaly i po Tomášově tragické smrti při letecké havárii.

"Prarodiče bydleli na Stránově do roku 1950, kdy dědeček za velmi podivných okolností zemřel. Stalo se to při automobilové nehodě, kterou zavinil člen StB. Téhož roku se babička stěhovala. Odešla s několika kusy nábytku na katolickou faru, kterou před tím mnoho let podporovala. Pan farář ji přivítal slovy: 'Paní patronko, fara vám je k dispozici.'"

Rodina o majetek v rámci znárodnění pochopitelně přišla. Bylo to v krátké době už podruhé. Hrad Housku zabrala za války německá armáda, zatímco z Lobče se stalo sídlo Hitlerjugend.

Zima v letní vile

Po válce nastaly pro Šimonkovy těžké časy. "O prázdninách roku 1951 jsme se s rodiči a sestrou museli vystěhovat. Bylo mi šest let. Do té doby jsme bydleli v Lobči, ne přímo v zámku, ale v objektu 2, kde jsou dnes kanceláře. Odtud jsme neměli kam jít," vzpomíná Jaromír. Místní samospráva rodině sice nabízela bydlení v nedaleké obci Kovánec, ale v místnostech nebyly ani podlahy. "Moje maminka to odmítla se slovy, že předala všechny byty v pořádku a nepožaduje za to luxus, ale chce žít se dvěma malými dětmi alespoň v čistotě," říká syn paní Blaženy Šimonkové.

Situaci zachránil Eduard Štorch, spisovatel známý hlavně díky románům Lovci mamutů nebo Osada Havranů. S rodinou Šimonkových byl spřízněn a na pozemku nedaleko Lobče, který mu věnoval ještě praděd Josef, si postavil dřevěnou vilku. "Nabídl ji k užívání tátovi a ten to přijal. Štorchovi s námi potom trávili několikery prázdniny. Dům to byl dvoupodlažní, určený pro letní pobyt, takže v zimě se nedal vytopit, a navíc nám chybělo uhlí. Ale moji rodiče vilu postupně zvelebovali a nakonec v ní i dožili," vypráví Jaromír, jehož otec, také Jaromír, pracoval nějaký čas dokonce ve Škodovce, ovšem jako pomocný dělník u stěhovací party. Vnukovi bývalého prezidenta společnosti komunisté jinou kariéru neumožnili.

Přesto si mnozí škodováci dosud vzpomínali, kdo původně založil Šimonkův halířový fond, který přispíval zaměstnancům, především dělníkům, a poskytoval jim podporu v tíživé životní nebo sociální situaci.

jarvis_5b7ea305498e5af9fa73267c.jpeg
Na lobečském zámku se každý rok na jaře koná Veteránské rojení, na které se sjíždějí staré vozy. Nechybí mezi nimi auta značky Škoda (jako je model 866 z roku 1931 na obrázku), s níž je historie rodiny Šimonků spjata.
Foto: Libor Fojtík