Těší mě, když vidím, že se od nás nikomu nechce. Ráda se s kamarády scházím u našeho velkého stolu, kolem pobíhají psi, děti," říká Michaela Thomas, která se do rozlehlého vinohradského bytu přistěhovala před pár lety s manželem, dvěma malými kluky, starým psem a třítýdenním miminkem. Zařizování bytu se tak odehrávalo v režii a podle potřeb dětí. "Snažili jsme se, ale právě s dětským pokojíkem to nakonec dopadlo nejhůř. Oba kluci a ani dnes už pětiletá dcera v něm moc nepobývají. Nenalákali jsme je na houpačky zavěšené od stropu ani na barevný hrad z krabice. Chtějí být s námi. V obýváku si zasquatovali pár míst a bylo."

Potřebu být neustále v kontaktu s rodiči si děti přinesly z původního bytu − malého jedna plus jedna, kde to jinak ani nešlo. "I když jsme se posléze přestěhovali do tohoto prostoru s více než 220 metry čtverečními, už nám to všem zůstalo."

Místa pro hry, sledování filmů i pro "dospělé povídání" je v obývacím pokoji ovšem dostatek. Stojí tu také rozlehlá sedací souprava, fatboy a jediný designový kousek, konferenční stolek, do něhož se vejde vše potřebné − zase pro děti, které ho obsadily knížkami a hračkami.

jarvis_5b7e9c5a498e5af9fa22200f.jpeg
„Šuplíky na komodě z Ikey jsem natřela každý jinou barvou, na ně jsem nastříkala postavičky z počítačových her z osmdesátých let.“
Foto: Jana Labuťová

"Celé spodní patro je průchozí − děti zakotví v obýváku − a já s kamarádkami sedím v kuchyni. Povídáme a děti vedle šílí," směje se hostitelka. Televizi nahrazuje počítač, na něm sleduje rodina filmy, občas si k němu sednou kluci. "Manžel je Američan, takže si už před lety prošel modelem, kdy byla televize v každé místnosti a děti, tedy i on, visely na mobilu. Kluci mobil dnes nemají a počítač vlastníme jediný, "centrální". Naše ratolesti mnohem raději svádějí polštářové války nebo si zalezou do svého lego doupěte."

Kdo chce klid, může vystoupat pár schodů do patra, kde je ložnice rodičů a dětský pokojíček. Většinu dne je však osiřelý. Děti možná odrazuje dlouhá cesta: vystoupat do patra a projít dlouhou chodbou. I s kamarády se po chvíli vracejí do obýváku.

"Asi se cítí odstrčené. A možná," směje se jejich matka, "je odradila věta, kterou jsem jim napsala na zeď. Natřela jsem ji tabulovou barvou, aby měly prostor pro vlastní tvorbu. Jelikož doma mluvíme anglicky, chtěla jsem napsat For my sweet children, místo toho jsem napsala For my sweat children. Všiml si toho až můj muž. Místo Pro mé sladké děti jsem napsala − Pro mé upocené děti."