V dobách, kdy se to nesmělo, jsem 21. srpen "oslavoval". Ne že bych byl takový hrdina. Naopak. Bylo to tajně. Byla první polovina osmdesátých let a já jako mnozí jiní čekal na sebemenší narážky či zmínky mezi řádky. Byl jsem dospívající gymnazista a vyrůstal jsem v typické československé rodině.

Děda, který celý rok nadával na komunisty, byl na výročí okupace nezvykle umírněný. "Miloušku, mysli na svou budoucnost. Do ničeho se nezapleť a radši dneska vůbec nikam nechoď," kladl mi 21. srpna na srdce.

Už v osmdesátých letech to byl zvláštní mix patosu a ponížení. Dlouho jsem nevěděl, co se vlastně stalo. Nedozvěděl jsem se to ani ve škole, to celkem logicky, ale ani od rodičů. Dozvěděl jsem se to ze dvou ročníků časopisu Reportér, které jsem objevil na chatě. A začal jsem chápat, jak zásadní, důležitý a především tragický byl pro mé rodiče a celou jejich generaci 21. srpen 1968.

Proto jsme na něj soustřeďovali tolik pozornosti. Proto nás na táborech, brigádách a výcvicích tak fascinovala písnička Bratříček od Karla Kryla − a tam možná začal můj vztah k tomuto písničkáři, s nímž jsem pak v roce 1992 udělal knižní rozhovor Půlkacíř. S mužem, o kterém mohu říct, že byl − když nechám stranou rodinu a nejbližší kamarády − jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě.

Palčivě jsme si uvědomovali, když byl v osmdesátých letech 21. srpen. Svým způsobem bylo štěstí, že to bylo o prázdninách. Pravděpodobnost průšvihu byla mnohem menší. Spousta z nás byla mimo Prahu. Naším "Facebookem" byl plácek před školou a později hospoda na Letné. Obojí bylo o prázdninách "vypnuté".

A zase, je to jen důkaz toho, jak ponižujícím výročím už tehdy 21. srpen byl. Tutlaným, nahlas neprobíraným, oficiálně neexistujícím. Pro někoho, kdo to nezažil, se to může zdát zbabělé, nedůstojné a hlavně nepochopitelné. S prvními dvěma charakteristikami souhlasím, s třetí nikoli. Kdo tu dobu pamatuje, chápe to dobře. Ze stejného důvodu chápu i to, proč jsme po roce 1989 začali 21. srpen tak intenzivně připomínat. Spousta lidí ještě počátkem roku 1990 neměla ani tušení, co se tehdy stalo. Kvůli nim − a kvůli těm, kteří se v roce 1968 zachovali hrdinsky a kteří za to pak dvacet let nesli následky − bylo třeba o tom mluvit.

Teď ale uplynulo skoro dalších třicet let. A já s údivem zjišťuju dvě věci, které mě děsí a kterým nerozumím.

1. Pro většinu lidí je 21. srpen asi nejvýznamnějším a nejpřipomínanějším výročím naší historie…

2. … a pro významnou menšinu je to výročí události, jejíž hodnocení je podle jejich názoru nejednoznačné.

K bodu 1. snad jen tolik, že jsme jedním z mála národů světa, který si nejvíc nepřipomíná datum svého vzniku, vydobytí nezávislosti nebo osvobození, ale naopak datum, kdy se mu v novodobé historii dostalo největšího ponížení.

Co se týče bodu 2., o něm nemám ani tu nejmenší chuť diskutovat: vstup takzvaně spřátelených vojsk je možná historicky vysvětlitelný, ale i tak zůstává neospravedlnitelným činem. Podle všech kritérií šlo nejspíš o mezinárodní zločin.

Kdybych byl moralista, napíšu, že podobně mravně neospravedlnitelné je i to, že se − až na minimum čestných výjimek − Češi a Slováci tomuto zločinu nebránili. Ale protože jsem si v pubertě pročetl zmíněné dva ročníky časopisu Reportér, vím, jak složitá a nesrozumitelná to byla doba.

Proto odmítám 21. srpen slavit a vlastně nemám chuť ani energii vysvětlovat toto výročí svým dospělým dětem. Nemyslím si, že by 21. srpen nabízel nějaké obecně platné moudro pro budoucnost. Podle mě je to nešťastné, zparchantělé datum. Naší jedinou touhou musí být, aby se jeho události nikdy neopakovaly.

Vím, že to zní jako klišé, ale místo traumat minulosti bychom měli nabídnout budoucnost. Přestat se ohlížet, přestat počítat tanky na Vinohradské třídě a přestat se dojímat osudem generace, která se z větší části dobrovolně a s útrpným šklebem na tváři nechala zašlapat do země. Tím mluvím částečně i o sobě.

Nechme 21. srpen 1968 historii.