Rok 1968 je klíčový bod novodobých českých dějin, který je potřeba připomínat a promýšlet, říká německý historik Martin Schulze Wessel. Souvislostem pražského jara a inspiraci, která z něj vychází, se věnuje v nové knize "Pražské jaro - Průlom do nového světa". "Naprosto nechápu českého prezidenta, který se rozhodl k 50. výročí invaze do Československa mlčet," říká Schulze Wessel v rozhovoru pro HN.

Mělo pražské jaro něco společného s děním v roce 1968 ve světě? Nebo to byla jen náhodná časová shoda?

Paralely s vývojem ve světě existovaly. Bylo je možné sledovat ve studentském hnutí, v hudební kultuře, všude se nosily dlouhé vlasy, v Československu také. Jistá uvolněnost, svobodomyslnost byla všudypřítomná. Ale rozdíly byly významnější. V Německu se třeba vedly diskuse o Marxovi, které by dnes už byly nepochopitelné, byly tam také silné hédonistické tendence. Pražské jaro bylo od začátku jiné. Bylo velmi politické a přece jen méně bezstarostné. To je logické, protože bylo od začátku ve stínu možné intervence Sovětského svazu. Bylo tady daleko víc v sázce.

Mohlo se tedy pražské jaro odehrát i dříve nebo později? Byl rok 1968 vlastně jen náhoda?

Pražské jaro sice čerpalo jistou inspiraci ze Západu, ale vnější okolnosti, mezinárodní kontext - to nebylo tak důležité. Podstatné byly vnitřní podmínky. Pražské jaro má delší historii, než se soudí. Něco jako předjaří vlastně začíná v Československu už koncem padesátých let. Konkrétně destalinizací, liberalizací v oboru kultury. Takže ano, dá říci, že se pražské jaro mohlo odehrát i v jiném roce než v roce 1968.

Proč k takovému vývoji vlastně došlo jen v Československu, a ne v ostatních zemích východního bloku? Co Československo mělo a ostatní země ne?

Když situaci srovnáme s Polskem nebo Maďarskem, byla úplně odlišná. V Maďarsku došlo v roce 1956 k povstání, to bylo potlačeno. V Československu se nic takového neodehrálo. Komunistická strana Československa byla stabilní, mimo jiné proto, že zde byla velká základna manuálně pracujících lidí, marxisticky řečeno silná dělnická třída. Destalinizace se tak odehrála uvnitř komunistické strany, a proto mohlo dojít k pokusu o reformu systému seshora, který později dostal vlastní dynamiku a rozšířil se do celé společnosti. To bylo unikátní.

Vaše teze zní, že pražské jaro bylo živeno představami o budoucí nové společnosti, které směřovaly k humanizaci socialismu nebo konvergenci s liberálními západními demokraciemi s tržním hospodářstvím. Mohlo se to opravdu stát?

Československá komunistická elita už v pozdních padesátých letech začala srovnávat situaci v Československu se situací na Západě. Experti z Československé akademie věd si povšimli zaostávání Československa například v zavádění vědeckých poznatků do průmyslové výroby. To znamená, že měřítkem pro srovnávání už nebyl jen Sovětský svaz, ale třeba i Spojené státy. A srovnávání se Západem se stávalo stále důležitějším. Podívejme se třeba na výrok autora návrhu tehdejší ekonomické reformy Oty Šika, že Československo se může za čtyři roky stát zemí tak bohatou jako Rakousko. V každém případě si tehdy elity myslely, že komunismus reformovatelný je a že může být efektivní. Navržené ekonomické reformy byly vcelku realistické. Větší problém byl s demokratizací, do té se jim moc nechtělo. Ale krach pražského jara v srpnu 1968 neznamená, že změna nebyla možná.

Kam by mohl dojít vývoj, kdyby nedošlo k invazi?

Myslím, že pražské jaro by se nevyvíjelo tak, jak Alexandr Dubček předpokládal. Vývoj směřoval ke zpochybnění vedoucí role komunistické strany. Nakonec vše mohlo vést k vytvoření systému více politických stran. Myslím ale, že by nedošlo k vystoupení Československa z Varšavské smlouvy. Z mezinárodněpolitického pohledu bylo pražské jaro vlastně velmi loajální k Sovětskému svazu.

Bylo ale vůbec myslitelné že SSSR nezasáhne?