Existuje v Česku práce, za kterou by se mělo do tří čtyř let platit méně než dvacet tisíc měsíčně? Pokud si dáme dohromady záměry ministerstva práce a sociálních věcí, tak ne. Taková by byla dokonce mimo zákon. Bez ohledu na to, jak lehký a příjemný job by to byl, jak by byla pozice žádaná, jak nízkou kvalifikaci by pro ni zaměstnanec potřeboval. Žádnou roli by nehrálo roli ani to, že by šlo o práci v oblasti s výrazně nižšími náklady na život. Jednoduše: cokoli pod dvacet tisíc by bylo nelegální, i kdyby se na takovou práci stála fronta.

Zní to absurdně? Plán mimo realitu? Přesně k tomu vede záměr ministerstva práce dostat (s jistým přechodným obdobím) minimální mzdu na padesát procent té průměrné. Pokud tedy uvěříme tomu, že se průměrná mzda vyšplhá do příštích voleb na 40 tisíc korun, jak se o tom píše v programu vládní ČSSD.

Průměrný či nadprůměrný příjem má za všech okolností jen menšina zaměstnanců. Komu se to nelíbí − a na levici se takoví vždy najdou −, nechť si stěžuje na zákony matematiky. Ze statistiky je podstatnější medián. Ten dělí společnost na polovinu, která bere méně, a polovinu, která na výplatních páskách najde vyšší sumu.

Pro názornost počítejme dále s reálnými aktuálními čísly z naší ekonomiky. Na začátku roku činil medián mezd 25 674 korun. Průměr byl o šest tisíc výš, 31 661 korun.

Kdybychom medicínu ministerstva řízeného Janou Maláčovou aplikovali na tato čísla, atakovala by minimální mzda 16 tisíc. Čech s naprosto typickou prací, jíž odpovídá mzda přesně v polovině národního žebříčku, by si pak mohl hrdě říct: od minimální mzdy prosazené levicí mě dělí 38 a půl procenta mého hrubého příjmu. A to se vyplatí!

Jenže to není vše.