Srpnová invaze vedená vojsky Sovětského svazu nebyla zdaleka tak hladká, jak se jevila. K tomu, aby po sobě okupanti a českoslovenští vojáci začali střílet, chybělo velmi málo, říká historik a pracovník policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Daniel Povolný.

HN: Proč dostala invaze do Československa název Operace Dunaj?

Lze to odhadovat z toho, že souběžně vznikly i plány označované Dunaj-Kanál a Dunaj-Kanál-Globus, naznačující připravenost na možné rozšíření konfliktu na Evropu − ten nesl přízvisko Kanál − či celý svět − značený slovem Globus. Název Dunaj mohl znamenat z pohledu plánovačů invaze ideální podobu, při níž se události budou odehrávat jen ve východním bloku.

HN: Léta se říká, že invaze proběhla z vojenského pohledu hladce. Vy zastáváte názor, že okupační vojska udělala řadu chyb. Jakých?

Situaci podcenila i přecenila zároveň. Sovětští velitelé nepochopili, co se v Československu dělo. Je to součástí sporu, kdy my říkáme, že u nás kontrarevoluce nebyla, a okupanti, že byla. Sověti vnímali definice komunismu jinak než my.

HN: V čem spočívalo ono přecenění?

Sověti si nedokázali připustit, že Západ nic nechystá a že nevyrazí Československu na pomoc. Sovětská vojenská rozvědka v západním Německu dostávala v období pražského jara úkoly prověřovat pohyby tamějších jednotek Bundeswehru a americké armády. Operativci hlásili, že se nic neděje, obratem ale slyšeli, že mají pracovat důsledněji. Existovala jediná instituce, jejíž slovo mělo v komunistickém bloku větší váhu než očití svědci, a to KGB. Její šéf Jurij Andropov zprávy vlastních rozvědčíků ze Západu, že se nic neděje, potlačoval. Například od rezidenta v USA Olega Kalugina, který posílal informace, že Američané nic nechystají a respektují status quo. KGB zkrátka rozhodujícím sovětským činitelům systematicky lhala.

HN: Podcenění se skrývalo v pohledu sovětských maršálů na naši armádu?

O něčem svědčí už to, že první sled okupačních vojsk měl dvacet divizí proti našim deseti, přičemž standardně se při útočných operacích počítalo s poměrem tři ku jedné. Pohled, že československá armáda byla v rozkladu, je rozšířený, jenže nebyla. Sověti vycházeli z toho, že u nás na posádkách před srpnem 1968 nevídali portréty vůdců, rudé hvězdy či hesla na zdech. A už vůbec nebyli zvyklí na to, že otevřou skříňku československého záklaďáka a on tam má fotografie polonahých dívek.

HN: Jaký důsledek mělo přesvědčení, že československá armáda je v rozkladu?

Československá armáda dostala rozkazy zůstat v kasárnách a nic nepodnikat. Sověti často měli pokyny, že tam a tam je vzbouřená posádka, tak do základny vtrhli s plnou polní, a teprve když narazili na pasivní odpor naší armády, couvli a obklíčili posádku zvenčí.

Naši vojáci pak zatarasovali vjezdy vojenskou technikou, aby bylo více času na odpor, případně stavěli techniku na přistávací dráhy letišť.

HN: Podcenění tedy vedlo k napjatější situaci s větším rizikem incidentů, ale naštěstí se nezačalo střílet?

Dá se to tak říci. Sověti se v kontaktu s našimi vojáky chovali agresivněji, než bylo zapotřebí. Českoslovenští vojáci pak reagovali obdobně. Svým způsobem se stačilo na Sověty špatně podívat, nezasalutovat a už mohla být posádka označená za vzbouřenou.

HN: Nebylo jedním z projevů onoho podcenění to, že okupanti nedokázali bleskově ovládnout média?

Plán byl takový, že 20. srpna na předsednictvu ÚV KSČ konzervativci vyvolají krizi, odstaví prvního tajemníka Alexandera Dubčeka, případně i premiéra Oldřicha Černíka, a zlegitimizují invazi jako bratrskou pomoc.

Takže ráno budou lidé sice zírat do ústí hlavní, ale z rádia uslyší, že se to děje se souhlasem vlády. To se jim ale nezdařilo, konzervativci byli organizačně poměrně neschopní. Pochybili i Sověti, kteří mimo jiné počítali s letištěm ve Kbelích a nezjistili, že je v generální opravě.

HN: Jak se to během invaze projevilo?

V Ruzyni, ve Kbelích a ve Vodochodech měly přistát tři pluky 7. gardové výsadkové divize, ovládnout letiště a postupovat do centra Prahy. Teprve v noci z 20. na 21. srpna se zjistilo, že sovětští piloti ve Kbelích nepřistanou, přesto tam několik letadel přiletělo a kroužilo, než přišel rozkaz letět do Vodochod. Pluk, který měl původně přistát ve Vodochodech, přistál v Ruzyni. Plán se začal výrazně zpožďovat, dva ze tří pluků šly úplně jinudy, než zamýšlely.