Volání po důchodové reformě se stalo mantrou snad všech politických uskupení napříč spektrem posledních několika let. Nikdo neví, co si má pod tímto heslem přesně představit, ale léků na údajně neudržitelný penzijní systém se vyrojilo nejen v české historii nespočet. S jedním takovým přichází i vláda Andreje Babiše.

Ta i přes původně deklarované připomínky ČSSD ponechala v koaliční smlouvě pasáž o oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu. Pasáž, jež nenechává klidnými jak zástupce zaměstnanců, kteří ji prohlašují za rizikovou, tak i některé odborníky na důchodový systém, kteří ji označují za naprosto nadbytečnou a systému nijak neprospívající. Neřeší totiž zásadní otázky, jimiž jsou sociální účinnost a finanční rovnováha systému v době celkové změny charakteru ekonomické činnosti spojené s nastupující umělou inteligencí a digitalizací. Ve všech diskusích převládají otázky výdajů v rámci průběžného systému, přitom nejméně stejně důležité jsou i otázky budoucích příjmů v souvislosti s radikální civilizační změnou.

Český důchodový systém je již od dvacátých let dvacátého století historicky a kulturně spjat se sociálněpojišťovacím zákonodárstvím. Právní teorie tehdejší doby se na konci třicátých let přikláněla k tomu, že nositelem veřejnoprávního sociálního pojištění mají být veřejnoprávní instituce obchodní povahy. Z tohoto důvodu se nositelem invalidního a starobního pojištění dělníků stala Ústřední sociální pojišťovna, jež byla v roce 1948 transformována společně s dalšími institucemi pod jednu střechu do Ústřední národní pojišťovny.

Konec této podoby správy sociálního pojištění přinesl až rok 1952, kdy se nemocenské a důchodové pojištění stalo definitivně součástí státního rozpočtu.

V takto nastavené formě vydržela správa důchodového systému neochvějně až do dnešních dní, kdy se do veřejného prostoru opět dostala již historicky jednou vyřčená myšlenka na jeho oddělení od státního rozpočtu.