Tato dekáda má už svůj ekonomický vrchol za sebou. Predikce ministerstva financí, České bankovní asociace i České národní banky se sice různí v desetinách procent, ale všechny se shodují, že růst 4,6 procenta HDP z minulého roku se už opakovat nebude.

Například ministerstvo financí ohlašuje pro tento rok růst o 3,2 procenta, příští rok ještě o desetinu méně. Nenastupuje žádná krize, spíše stagnace, kterou na jaře člen bankovní rady Tomáš Nidetzký přiléhavě přirovnal k chůzi po vršku stolové hory − stále na vrcholu, ale do kopce už to nejde. "Ekonomika má s největší pravděpodobností svůj vrchol v tomto hospodářském cyklu už za sebou," říká i předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová. A protože tato nová rada má dozírat na finanční odpovědnost veřejných financí, Zamrazilová ihned dodává: "Vláda by proto měla být nyní maximálně zdrženlivá při navyšování mandatorních výdajů, aby se nemusela v horších časech příliš zadlužovat a zbylo jí i na podporu ekonomiky prostřednictvím investic."

Jenže to je problém. Ekonomický vrchol této dekády velmi připomíná situaci z roku 2006. Tehdy i nyní před výtečným hospodářským růstem vlády vytvářely rozpočtové schodky a rozdavačnou politiku nadřadily dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí v hospodářském cyklu.

Zpátky do minulosti

Návrat do doby vlády Jiřího Paroubka v roce 2006 se může zdát jako výlet do pravěku, ale politicky i ekonomicky najdeme spoustu podobností s dneškem. ČSSD tehdy vládla už nepřetržitě od roku 1998. Nejdříve díky toleranci ODS za Miloše Zemana, od roku 2002 v koaliční vládě s lidovci a unionisty nejprve s premiérem Vladimírem Špidlou, pak Stanislavem Grossem a nakonec Jiřím Paroubkem.

Ekonomika od roku 2003 rostla vždy více než o tři procenta, do státní kasy pršely příjmy z těch největších privatizací (například prodej Českého Telecomu v roce 2005 vynesl 83 miliard). V roce 2005 a 2006 pak HDP vyskočil jako nikdy předtím a nikdy potom (o 6,5 procenta, respektive 7,1 procenta).

I při těchto tučných letech však ČSSD dokončila své roky vládnutí s rozpočtovým schodkem. V roce 2005 to byla sekyra za více než 56 miliard, v roce 2006 dokonce za 97 miliard. Jiří Paroubek na schodek tehdy nehleděl. V roce 2005 přejímal zdecimovanou stranu s podporou zhruba 14 procent voličů. Během jednoho roku ji vytáhl na 32 procent. Ale něco to stálo.

Vláda prudce zvyšovala platy i různé dávky, symbolem tehdejší hojnosti se stala předvolební schůze sněmovny, kde poslanci schválili třeba zdvojnásobení porodného či takzvané pastelkovné pro prvňáčky. Ne vše se však do voleb stačilo prosadit. Některé věci se dostaly jen do předvolebních programů. Schodek rozpočtu tak nakonec jen těsně nepřesáhl 100 miliard. Další vláda Mirka Topolánka byla už výrazně šetřivější a v roce 2008 srazila schodek na 19 miliard. Jenže když udeřila hospodářská krize a v roce 2009 schodek rozpočtu vystoupal na 192 miliard, vláda měla za sebou všeho všudy částečnou daňovou reformu, pouhý začátek zdravotnické a tu penzijní teprve před sebou.

Babiš nebude šetřit jako Topolánek

Rok 2017 se roku 2006 podivuhodně podobal. Vedle vrcholu ekonomického cyklu také vrcholil politický cyklus − sněmovní volby. A podobně jako vláda Jiřího Paroubka i vláda Bohuslava Sobotky prudce zvyšovala platy a dávky nejrůznějšího druhu.

A tak ani tentokrát Česko nebylo schopno hospodařit bez schodku. Minulý rok to bylo minus 6,2 miliardy. Rozdíl oproti nultým letům je v tom, že aktuální tučná léta hodně ovlivňují evropské fondy a jejich dočerpávání v končícím programovém období. Proto v roce 2016 rozpočet poprvé po dvou dekádách vyletěl prudce do plusu. Ale v dalším roce už se zase navrátil zpět do minusu. A co hůře, na další roky ministerstvo financí počítá stabilně s padesátimiliardovým schodkem.

Další rozdíl oproti roku 2006 je ve vládě, která po té dosluhující nastoupila. Topolánkova tehdy začala výrazně šetřit, Babišova však pokračuje ve výrazně fiskálně expanzivní politice. Premiér slibuje výrazně vyšší platy, důchody či třeba jízdné pro studenty a seniory za čtvrtinovou cenu.

Erár bez rezerv

Jakkoliv se tedy vrcholy obou dekád vzájemně podobají, okolo toho z minulého roku to podstatně více fouká. Dobře je to vidět na zabezpečení sociálních systémů. Když v roce 2009 udeřila krize, měl důchodový účet za sebou čtyři plusové roky, kdy vybral kumulovaně o 22,5 miliardy více, než utratil. V Česku se v další dekádě důchodový účet vyšplhal do plusu ne na začátku tučných let, ale až na vrcholu v minulém roce. A jen o hubených 900 milionů, což při celkových ročních výdajích přes 400 miliard není prakticky nic.

Podobné je to i s účty zdravotních pojišťoven. I zde se vše zdá na první pohled pozitivní. Celkově počítá veřejné zdravotní pojištění letos s 297,2 mi­liardy korun, přebytek by měl být asi 1,8 miliardy. Jenže zatímco před krizovým rokem 2009 pojišťovny byly schopny vytvořit rezervy, o dekádu později už to neumí. V letech 2004 až 2006 pojišťovny ukládaly asi pět procent svých výdajů, v roce 2007 téměř 15 procent. Maximálních 18 procent činily uložené rezervy v roce 2008. Nyní jsou ovšem na nižší úrovni než před hospodářskou krizí v roce 2009.

Do udržitelnosti sociálních systémů navíc čím dál razantněji bude promlouvat nepříznivá demografie. Podle poslední zprávy OECD státní rozpočet nyní na penze, zdravotní a sociální péči vynakládal asi 43 procent svého objemu, v roce 2060 to bude bez reforem přes 75 procent.

A jako v roce 2006 i po roce 2017 do sestupné fáze hospodářského cyklu vstupuje Česko s velkými vizemi reforem, které existují ovšem jen na papíře. V roce 2006 ODS nabízela řadu reforem v sadě dokumentů Modrá šance. Na většinu z nich nedošlo a ty alespoň částečně realizované byly zrušeny, jako třeba regulační poplatky ve zdravotnictví.

I Andrej Babiš nabízel sadu reformních kroků nejprve v knize O čem sním, když náhodou spím a aktuálně v programovém prohlášení vlády.

Papír ale snese vždy více než realita. Za slibem reforem zdravotnictví či penzí nejsou žádné konkrétní záměry, které by finančně stabilizovaly erár.

A ty kroky, jež vláda provádí, finanční udržitelnost sociálních systémů naopak zhoršují. Naposledy to bylo nesystémové převedení peněz z privatizačních účtů na jednorázové navýšení důchodů za 14,5 miliardy korun.

Další recese tedy nemusí být ani tak hluboká jako po roce 2009, a přesto Česko bez rezerv, které se opět jen "proschodkovalo" za ekonomický vrchol dekády, odnese příští krizi mnohem hůře.