Podle výkonné předsedkyně Asociace nestátních neziskových organizací Martiny Berdychové je potřeba při hledání úspor v neziskovém sektoru změnit v první řadě způsob financování veřejných služeb. To by měl být podle ní první krok, namísto ořezávání rozpočtu neziskového sektoru, jak plánuje ministerstvo financí. Berdychová ale poukazuje na hlavní problém ve financování: Ve složitém a zbyrokratizovaném systému se nikdo nevyzná. "Nejenom samotné neziskovky tomu nerozumějí, ale ani ministerstvo práce a sociálních věcí se v tom nevyzná. Tam odjakživa ministři měli jakoukoliv absenci ekonomického uvažování," říká Berdychová.

V čem spočívá ona nepřehlednost?

Veřejné neziskové služby jsou úplně stejné jako komerční služby. Je tam jediný rozdíl: Ten, kdo produkuje komerční služby, třeba cestovka, produkt prodává a klient si hradí sto procent ceny. U veřejných služeb je třetí subjekt, což je stát, ale může přispívat i samospráva, něco si může připlatit i sám klient. Ale jinak ekonomické fungování těchto služeb je stejné. Prostě by stát měl vést všechny poskytovatele služeb, které platí, k nějakému racionálnímu ekonomickému chování. A to neexistuje, protože když si naplánujete rozpočet, tak nějaký úředník nebo komise vám do toho hrábne, tam vám přidá, tam vám ubere. Proto neziskovky ani nemůžou mít pořádné ekonomické plánování. Jsou v neustálém krizovém řízení.

Neziskovky snad vědí třeba na rok dopředu, kolik budou mít peněz, ne?

Nevědí. Ony to vyčerpají k 31. prosinci. Někdy už na podzim, ale někdy až v prosinci podávají novou žádost. Ta se schválí nejdřív v březnu.

A z čeho žijí do té doby?

To nikoho nezajímá. Porušujeme zákoník práce, nevyplácíme zaměstnance, máme dluhy na pojištění, na nájmech a tak dále. Máme povinné třicetiprocentní spolufinancování, jenomže když něco vyberete od klientů nebo nějaké služby poskytnete za úplatu, tak si ty peníze nemůžete nechat jako rezervu a ten první kvartál díky tomu jakž takž přežít. Vy ho nepřežijete, protože vše musíte utratit s dotací do konce roku. A držet rezervu třeba 60 procent, aby vám něco zbylo na provoz, na to prostě nikdy neziskovka nevydělá. 

Z čeho obvykle pochází většinou ono zmíněné nutné třicetiprocentní spolufinancování?

Naštěstí těm, kteří poskytují sociální služby, třeba pobytové pro seniory, klienti něco připlatí. Ne samozřejmě plný náklad, ale něco si připlácí. Já jsem v neziskovém sektoru začala tak, že jsem založila velkou obecně prospěšnou společnost pro léčbu a resocializaci drogově závislých. Všichni se nám vrátili do normálního života. Tam nám na ně platil úřad práce, protože byli nezaměstnaní. Neziskovky to však shání různě, něco dávají kraje, hodně jsou také soukromí dárci, jak firemní, tak individuální. Proto jsou tyhle různé sbírky, ony si to pak dosypou k té státní dotaci, aby ji dostaly a mohly přežít. Ale pro některé neziskovky to je nad limit. Vůbec proto nežádají o dotaci, protože vědí, že těch potřebných 30 procent neseženou.

Takže jestli si neziskovka sama nesežene 30 procent z plánovaného rozpočtu na příští rok...

Tak nemá šanci. Musela by tu dotaci vrátit. Nebo když si sežene méně, musí alikvótní částky té dotace zase koncem roku vrátit. To je jeden problém. Ten druhý vyvstává z otázky, co to je vlastně stát. Teď je módní říkat, že stát je jako firma. To je nesmysl, protože hlavním posláním firmy je zisk a ten zisk si nechává majitel. Kdo je majitel? Majiteli nejsou občané. Majitelem je výkonná složka - vláda. Stát je proto v podstatě největší neziskovka, protože ta se od podnikatelského subjektu liší nakládáním se ziskem. Ona nesmí zisk rozdělit svým zakladatelům, ale musí ho použít ve prospěch rozvoje svého poslání. A to je vlastně stát. To byla také moje připomínka na radě vlády, když tam ještě byl pan ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Že když už je k dispozici detailní rozbor financování neziskovek, proč to není dotaženo o příspěvkovky a proč tam nejsou doplněny i všechny privátní zdroje? Jenomže to je dnes takový chaos, v tom se nikdo nevyzná.

Už jste poukazovala na ohromnou byrokracii kolem neziskového sektoru. Dokonce jste uvedla, že to vyřizování byrokracie stojí dvě až tři miliardy korun obě strany.

Právě tím, že jsem dříve dělala v makroekonomice, tak si klidně troufnu na kvalifikované odhady. Protože když si jenom spočítáte roční platy všech úředníků, odvody a režii... Navíc v roce 2002 si kraje protlačily pod vedením Michala Haška, že si všechny peníze na sociální služby rozdělily mezi sebe. Takže si to kraje rozdělily nějakým koeficientem a samy pak peníze přidělovaly. A co se stalo? Vzniklo 14 různých metodik, na krajích vznikly další samostatné sekce a oddělení, které se opět zabývaly rozdělováním dotací. Když třeba máte organizace s celorepublikovou působností a přijímáte klienty z celé republiky, tak musíte žádat třeba v pěti krajích. Všude se vyplňují jiné tabulky, jiná metodika a tak.

A jak by to mělo podle vás vypadat? Mělo by být nějaké centrální rozdělování peněz mezi neziskovky?

Docela dobře to funguje ve zdravotnictví. Tam tím třetím subjektem, který to platí, je zdravotní pojišťovna. V řadě zemí mají sociální pojišťovnu, to už u nás asi nezvládneme, protože je velmi nákladné to zavést. Ale třeba ve Švýcarsku nemají pojišťovny, a když jsem začínala s neziskovkou, tak jsem si tam zajela pro informace. Tam je to tak, že mají přesně stanovenou cenu služby - lůžkový den, pohovor, práci v terénu, kontakt, to vše mají vypočítané - a je přesně stanovené, kolik dá kanton, kolik dá domovská obec a kolik dá rodina. Když rodina nemůže, dá třeba charita. A úkolem sociální pracovnice je, když se na ni klient obrátí, najít zařízení. Takže on si s sebou přinese i předem známý příspěvek na pobyt. Tohle ale nechtějí naši politici slyšet, protože tady jsou dva velké politické vlivy. Jeden je, že těm neposlušným neziskovkám prostě peníze nedají, myslím těm humanitárním...