Tento týden uplyne 20 let od vyslovení důvěry kabinetu Miloše Zemana, který po sněmovních volbách v roce 1998 vznikl opoziční smlouvou mezi do té doby nesmiřitelnými rivaly ČSSD a ODS. Pro dnešní dobu už není podstatná samotná opoziční smlouva, ale to, co se dělo hned po ní. Jen pár týdnů poté, 1. září, vzniká uskupení stran, kterým se hrubě nelíbí nové poměry − čtyřkoalice.

Ta sice později zanikla ve vnitřních svárech, ale tehdy to byl mimořádně úspěšný projekt, byť zrod nebyl vůbec snadný a byl od počátku plný nedůvěry. Povinnost dělat politiku a nabídnout alternativu nespokojeným voličům tehdy přesto ještě zvítězila nad sobectvím a bolestínstvím z minulých proher.

Společný postup čtyřkoalice slavil vítězství hned v listopadových senátních volbách. V komunálních volbách v Praze čtyřkoalice sice nevyhrála, ale získala velmi slušných 28 procent. Do roka už měl tento nesourodý spolek konzervativců a liberálů společné vedení a pracoval na společném programu. V roce 2000, dva roky po uzavření opoziční smlouvy, už čtyřkoalice měla polovinu Senátu a výrazně uspěla v krajských volbách. Sen o rozparcelování státu ČSSD a ODS nevyšel.

A teď střih o dvacet let později. V říjnu to bude už rok, co ve sněmovních volbách zvítězil Andrej Babiš. I on vyvolává podobně jako smluvní opozičníci v roce 1998 strach ze zásadní změny směřování země. I on přes vítězství ve volbách není schopen najít přijatelnou demokratickou většinu. I tomuto vítězi opoziční demokraté vyhlašují ostré nepřátelství.

Tentokrát ale logický krok B − tedy integrace a vytvoření solidní programové protiváhy − absolutně chybí.

Partajničení především

Česká politika dnes naopak trpí naprostým rozmělněním scény, kdy skoro každý politik má svou pětiprocentní partaj. Příprava na důležité senátní a komunální volby podle toho vypadá. Nejenže ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, případně piráti − či alespoň část z nich − nebyli schopni najít společné senátní kandidáty, dokonce se úspěšně kanibalizují. Budování vlastní značky je pro ně více než jejich bojovná antibabišovská rétorika.

Třeba předseda lidovců Pavel Bělobrádek nemá nic jistého v Náchodě proti populárnímu Martinu Červíčkovi z ODS, v Brně zase rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek nezískal podporu lidovců a pirátů, kteří tam intrikují za jiného koně. A tak to ke spokojenosti ANO a extremistů jde obvod za obvodem.

V komunálních volbách je to podobné. Zatímco v roce 1998 nesourodé klubko bývalých ódéesáků, lidovců i různých nezávislých dokázalo pod značkou čtyřkoalice vystoupat ke 30 procentům, nyní se Pražan utápí mezi zaměnitelnou nabídkou ODS, TOP 09 a STAN, pirátů i lidoveckého renegáta Jana Čižinského (zkuste za sebou desetkrát rychle zopakovat: plzeňský exmístopředseda ODS spolu s bývalou šéfkou unionistů vede kandidátku TOP 09 proti trestně stíhanému exprimátorovi ODS za pomoci části lidovců, které se pokouší porazit s vlastní kandidátkou lidovecký poslanec).

ANO proto může místo zcela zaslouženého propadáku dál směle pomýšlet na úspěch. Stejné to je v dalších městech. Dezintegrace české politické scény plné partajnického sobectví a malosti pravděpodobně dosedla na své dno.

Bez síly nabídnout alternativu

Z vývoje od října minulého roku samozřejmě nemůže mít nikdo větší radost než premiér Andrej Babiš. Neuvěřitelně hladce se plní jeho sen o jednom silném hnutí a spolupracující národní frontě menších decimovaných straniček a nejrůznějších lobby.

Demokratická opozice se za nedůstojný vstup do národní fronty Andreje Babiše směje rozložené ČSSD a komunistům, kteří nyní slouží kapitalistickému miliardářovi. Demokraté by ale měli začít především sami u sebe. Pokud nenabídnou republice silné strany či programové koalice, éra hnutí ANO hned tak neskončí.

Silnou stranu lze jistě poznat různě − podle počtu poslanců, podle aktuálních preferencí, podle počtů ministrů. Opoziční sílu je ale užitečné měřit nejen jejich aktuálními preferencemi, které ve volebním modelu destilují výzkumné agentury, ale i voličskými jádry a potenciály. To první značí, kolik přesvědčených voličů by to straně stejně hodilo, i kdyby se předseda partaje v televizi postavil na hlavu a začal kokrhat. To druhé pak, kolik voličů, kteří se chystají jít k volbám, o té které konkrétní partaji vážně uvažuje.

VEDOUCÍ ÚLOHA JEDNÉ STRANY VERSUS MALÍ A JEŠTĚ MENŠÍ

Strana s malým voličským jádrem je většinou slabá, protože se bojí jakéhokoliv nového a silného programu, který by mohl tímto jádrem otřást, a raději surfuje na vlně jednoduchého populismu.

Silné voličské jádro ale není výhrou, pokud strana disponuje nízkým poten­ciálem, protože pak nenabalí váhající a většinou nedosáhne opravdu důležitého postavení v boji o moc.

A teď konkrétně, co se postupně, takřka neviditelně změnilo a nepochybně to systémově ničí republiku.

V předminulých sněmovních volbách 2013 jistě už naplno probíhal rozklad starých polistopadových pořádků, ale podle průzkumu Medianu se v předvečer voleb nad pěti procenty jádra (byť je třeba započítat možnou odchylku) pohybovaly čtyři strany: ČSSD, KSČM, TOP 09 a ANO. Tyto strany měly také nad 15 procenty potenciálu. Takto ještě vypadá soutěž několika stran, které mají šanci oslovit širší veřejnost.

V posledním modelu Medianu už je jen jediný hegemon, který má šanci oslovit až třetinu Čechů − ANO. Ale co je horší: i kdyby Babiš v televizi přiznal, že je estébák a ne všechny rozkrádačky dotací se mu tak úplně vyvedly, jádro ANO je stále výše než potenciál druhé nejsilnější strany (20,5 procenta jádra ANO versus 18 procent potenciálu ODS)! Předseda ODS Petr Fiala se už pomalu pasuje na příštího premiéra jako předseda druhé nejsilnější strany, ale tohle je naopak za současných bizarních podmínek ve skutečnosti naprosté fiasko.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak na ANO a přitom se neutopit v populismu?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se