Minulé dva týdny jsem strávil spoustu hodin v autě a najel ke třem tisícům kilometrů. Většinu na dálnicích, ale také magistrálách, ulicích, silničkách či v tunelech. Sám jsem byl překvapen, jak často se opakují určité situace či typy řidičů. A protože miluji stereotypy a lidský příběh vidím i za zadními světly letmo zahlédnutého auta, bavil jsem se tím, že jsem si tyto stereotypy domýšlel. Zde je sedm z nich. Nemusím zdůrazňovat, že všechny postavy jsou vymyšlené, byť podobnost s žijícími lidmi není ani trochu náhodná.

Kmitač

Jedete po dálnici v pomalu se sunoucí zácpě. Většina aut se drží ve svém pruhu, ale na dohled je vždy minimálně jedno, jehož řidič to nedokáže vydržet. A tak stále přejíždí z pruhu do pruhu, tam a zpět.

To je pan Milan. Je to ten typ člověka, který ví, jak svět funguje. Jeho oblíbeným úslovím je, že "štěstíčku se musí jít naproti", a pana Milana nikdo nemusí poučovat o tom, že je nesmysl sedět se založenýma rukama a čekat na jackpot. A tak to pořád zkouší. Rukou nervózně klepe do volantu, oslovuje řidiče vozů před sebou, většinou však spíše milými slovy a řečnickými otázkami: "No tak se pohni, ty nádhero, přece tu nebudeme do zítra?!" Kdykoli se naskytne možnost přejet do sousedního pruhu, hned ji využije. Volantem točí rázně a nesmlouvavě, ale myšky ostatním řidičům nedělá, to zase ne. A když kvůli němu někdo musí dupnout na brzdu, pokyne rukou, jako že se omlouvá. Změna pruhu působí panu Milanovi vnitřní návaly štěstí. Jsou téměř srovnatelné s pocitem fyzické úlevy. Ale to trvá jen pár sekund. A jakmile uplynou, pan Milan už zase začíná klepat prsty do volantu a vyhlížet mezeru v jednom ze sousedních pruhů. Nezajímá ho, že po dvou kilometrech má kolem sebe stále tytéž vozy. Že se, navzdory svým neutuchajícím manévrům, k cíli neblíží ani o trochu rychleji než ostatní. Pan Milan je beatník dálničních zácp: cesta je pro něj cíl.

Šerif

Blížíte se ke zúžení, kde se dva pruhy spojí do jednoho. A protože Češi stále moc nevěří pravidlu zipu, snaží se co nejdříve dostat do toho, který po zúžení pokračuje. Logicky je pak předjíždějí ti, kteří jedou až ke zúžení. Dřív nebo později se najde rozčilený "dobrovolník", jenž se tomu rozhodne zabránit. Vjede do rychlejšího pruhu, kde však pokračuje rychlostí toho pomalejšího, a blokuje tak vozy za sebou.

Pan Aleš má smysl pro spravedlnost a nikam to moc nedotáhl. Což je nemilá kombinace, protože má tím pádem pocit, že v jeho životě se střídá jedna nespravedlnost za druhou. Namátkou: šéf pana Aleše je míň chytrý a míň vzdělaný, a přece je jeho nadřízeným. Alešova žena od svatby ztloustla a trochu o sebe přestala dbát, jako by si vůbec nevšimla, že žije po boku vždy elegantního muže s vkusem. Děti pana Aleše jsou zlobivé a vůbec neposlouchají, navzdory péči a výchově, které se jim dostává. A tak by se dalo pokračovat, ani nezmiňujme Alešovy spoluhráče ze sobotního fotbálku, kteří se na hřišti sotva motají, a přitom jim do brány padají góly, nebo Alešova souseda, který si každé dva roky kupuje nové auto. Určitě krade! Ale jak to, že mu to prochází? To všechno pana Aleše trápí, ale nemůže s tím nic dělat. A když stojí v zácpě v průběžném pruhu, kam se zařadil už kilometr před zúžením (on se přece před zúžením nebude doprošovat, aby ho někdo pustil!), a sleduje lidi v autech v rychlejším sousedním pruhu, jako by mu před očima defilovali všichni ti šmejdi, kteří v životě sbírají úspěchy. Úspěchy, které měly patřit jemu! Jenže teď není bezbranný. Konečně! Zhluboka vydechne a s pocitem zadostiučinění vjede do sousedního pruhu. S přivřenýma očima ignoruje vzteklé troubení za sebou. Prožívá slastné, byť ve svém životě tak vzácné okamžiky štěstí.

Hypnotizér

Řidič, který vás dojede, když mu něco zlého provedete. Pokud možno vedle vás zpomalí, v ideálním případě zastaví. Například na semaforech. A pak se na vás dlouze podívá.

Ano, takhle řidiči gentlemani trestají provinilce. Nekřičí nadávky z okénka, neklepou si na čelo ani nešermují ukazováky. Takový je pan Václav. Když mu nějaký pitomec udělá myšku nebo ho jiný neurotik začne problikávat, či dokonce vybržďovat, neučiní nic unáhleného. Nepomyslí si "No jasně, černý bavorák, v něm jezdí lidi, co mají malé přirození!" ani nevzdychne "Panebože, to je blbec, co taky čekat od někoho, kdo má bílou Octavii!", protože ví, že stereotypy nefungují. Že každé auto, ať je to naleštěný sporťák nebo zanedbaná Toyota, má za volantem individualitu. Osobnost. Člověka z masa a kostí. A pan Václav chce toho člověka, který mu provedl něco nepěkného, jen vidět. Dlouze, soustředěně se na něj podívat. Zabít ho pohledem. Nehýbnout ani jedním lícním svalem. Pak lehounce, téměř neznatelně zavrtět hlavou a pokračovat v jízdě.