Inga Nikiforčuková před chvílí dorazila domů, když jí zazvonil telefon. Měla za sebou náročný celodenní úklid ve vile za Prahou a teď se těšila do postele, aby se vyspala na zítřejší směnu. Hlas majitelky domu zněl ale ve sluchátku rozčileně: "Vrať tu briliantovou náušnici, nebo na tebe zavolám policii!" Inga Nikiforčuková, 33letá Moldavanka, která už třináctý rok pracuje v České republice, se zhrozila: "Jakou náušnici?!" O žádné neměla tušení. Proboha proč by kradla jednu, když by si mohla vzít celou šperkovnici? Žena, u níž už nějakou dobu uklízela, byla sice od začátku mírně řečeno odtažitá, ale takový přístup uklízečka nečekala. Raději se hned vrátila zpátky, aby problém vyřešila.

Nakonec se ukázalo, že ztracená náušnice zapadla do hustého koberce v ložnici. Majitelka se uklízečce omluvila a nabídla bolestné dva tisíce korun. "Ty jsem nevzala," vypráví v kavárně v centru Prahy výbornou češtinou plavovlasá a výřečná paní Nikiforčuková a pokračuje: "To chování mě ale urazilo." Do toho domu se už nevrátila. Práce měla i tak dost v jiných domácnostech. 

Jsi za to placená

S Moldavankami − jako paní Nikiforčuková − a ještě více s Ukrajinkami nebo třeba i Filipínkami se v českých bytech, hotelech a kancelářích potkáváme docela často. Fungují tam jako spolehlivá a většinou levná pracovní síla. Jejich počet nikdo nezná, protože velká část z nich pracuje načerno, což se týká převážně žen ze zemí mimo EU. Moldavanky mají tu výhodu, že mohou podle tamních zákonů získat zároveň i rumunské občanství a tím pádem také pas EU, tudíž snadněji i legální džob v členských státech.

Do roku 2007, před vstupem Rumunska do EU, to bylo náročnější, a proto byly i začátky paní Ingy v Česku těžké. Měla tady tetu, která pracovala v jedné továrně, ta jí pomohla vyběhat půlroční pracovní povolení. Mladá Moldavanka se coby dvacetiletá dostala nejprve do jičínské konzervárny, kde dřela, jak říká, 12 hodin denně za 45 korun na hodinu. Vydržela to ale jen dva týdny. Poté se přemístila do fabriky na náplně do tiskáren, kde byly o trochu lepší podmínky. Tam zůstala téměř dva roky, než dostala první nabídku na uklízení.

Do Česka přijela i se svým manželem, který se tu živil jako stavební dělník. Když dělal v jedné vile za Prahou podlahu, zeptala se ho majitelka, jestli by tam jeho žena nechtěla umýt okna. Paní Inga pak začala uklízet celý dům. Byla to vlastně první česká domácnost, kterou viděla zevnitř. Za dva roky ji k sobě na návštěvu žádný Čech nepozval.

První klienti s ní byli spokojení a doporučili ji do dalších domácností. Šlo většinou o dobře situované Čechy. "Měli vždy dvě tři auta, land rovery i jaguara, designové vybavení, jaké u nás nebylo. Poprvé jsem viděla opravdu moderní pračky se sušičkou nebo drahé kávovary, které jsem do té doby znala jen z kavárny," vypráví žena, která pochází z města Ungheni na rumunsko-moldavské hranici.

Nakonec měla každý den v týdnu na starosti jednu vilu nebo velký byt a v podstatě se nezastavila. "Když už jsem nemohla, dalo se ale s klienty domluvit a vzít si den volna," vypráví. S většinou zaměstnavatelů prý měla dobré vztahy, úvodní historka s náušnicí patřila spíš k výjimkám, i když ke konfliktům občas docházelo. "Jednou jsem třeba dala výpověď, protože majitelka nechala už potřetí na záchodové míse použitou nezabalenou vložku. Zeptala jsem se, jestli by to po sobě nemohla uklízet. A ona, že jsem za to placená. To mě naštvalo a pohádaly jsme se. Nejsem přece kurva, abych dělala všechno!"

Když mi nezaplatí nebo v šuplíku objevím účet, že jsou v minusu, vím jako první, že rodina je ve finanční krizi.

Na starosti dostala v českých domácnostech ovšem skoro všechno. Totální úklid, převlečení postelí, praní, žehlení, někdy mytí oken. Na jeden dům přitom měla osm až deset hodin. "Vlastně každý, u koho jsem pracovala, mi nějak změnil život. Někde jsem se naučila nemít strach říct, co si myslím. Jinde jsem se naučila třeba lépe oblékat," vypráví. Dokonce uvažuje, že by o svých zážitcích jednou napsala i knihu. Ostatně příběhy polské uklízečky v Německu nazvané Pod německými postelemi se u sousedů před časem staly bestsellerem.

Ženská by si měla v bytě uklidit

S některými majitelkami domů, kde uklízela, se skamarádila. "Já tehdy chodila ve sportovním, ale jedna z nich tvrdila, že to není dobře, že ženská má vypadat jako ženská." Když se Inga jednou zmínila − to už u ní pracovala několik let − že chce jít na pražské vystoupení populárních moskevských komiků, na něž chodila "ruská elita", žena se jí zeptala: A máš v čem jít? "Řekla jsem, že ne, a tak mi půjčila šaty. Ptala se: Jdeš sama? Tak ti půjčím červené." Jiná klientka jí zase ze svého botníku půjčila drahé boty a třetí věnovala punčocháče.

Na peníze si stěžovat nemohla, říká, že jí platili dobře. K narozeninám či Vánocům často dostávala dárky, a to třeba i "voňavku za 1800". Většinou pracovala u lidí, kterým bylo hodně přes 40 nebo i více let. Ti mladší, třicátníci, prý dárky nedávali. "Brali to tak, že mám plat a tím to hasne. Když jsem tam trávila o hodinu víc a umyla okna, měli to za samozřejmost. Prostě jiná výchova. Často měli majetek nebo byt po rodičích, nevážili si toho, byli vyčuranější. Ti starší často začínali od nuly a jako mladí třeba taky v cizině pracovali manuálně. Vážili si víc lidské práce," přináší paní Inga sociologickou sondu.