V jedné větě vysvětlí, proč je pro veřejnost podstatná informace o umírání starých stromů v Libanonu, krátce nato se s úsměvem pozastaví nad půtkami, které mezi sebou kdysi měli Václav Havel s Václavem Klausem. Chvíli vypráví o humanitární katastrofě v Jemenu, pak rozebere následky loňského hurikánu na Britských Panenských ostrovech. Říci o Jimu Clancym, že je světoobčanem, není fráze, nýbrž ostré srovnání s vlastními perspektivami. A příležitost poslechnout si postřehy o výhledech novinářského řemesla v 21. století od člověka, který pomáhal spoluutvářet jeho dnešní standardy.

Když jsem se hostem 3. ročníku mezinárodního diskusního fóra Meltingpot pořádaného v rámci Colours of Ostrava 2018 setkala, byl ještě unavený, ale během povídání o tématech, která ho zajímala, trochu ožil. Anebo konečně zabraly tři kávy, které si dal k snídani. Po odjezdu z Ostravy měl zamířit do Prahy za dávnými přáteli z okruhu prvního českého porevolučního prezidenta. A pro české novináře, kteří svou práci berou vážně, měl jednoduchý vzkaz: spolupracujte.

Během svého vystoupení před ostravským publikem jste zmínil dvě zajímavé věci. Řekl jste, že americký prezident Trump prokázal kvalitní novinařině službu jako nikdo jiný. Zároveň jste mluvil o tom, jak média vydělávají na přílivu bizarního zpravodajství, kterým je prezident denně zásobuje. Jak to tedy je? Zlepšují se novináři, anebo se vezou na vlně absurdit?

Senzační informace zůstávají návnadou, na kterou se mají lidé chytat, aby média hlavního proudu mohla ekonomicky fungovat. Zpravodajství o slavných a vyšinutých lidech se skutečnou novinařinou soutěží. Editoři se o obsahu zpráv často nerozhodují podle toho, co by lidé měli vědět, nýbrž podle toho, co chtějí vědět. Dokud tenhle model poběží, veřejnost médiím příliš věřit nebude. Přesto se i v téhle změti informací objevují důležitá témata a je zajímavé sledovat, jak na sebe berou obojí podobu − tu vážnou i senzační. Jednou z velkých story dneška je podle mého názoru případ údajné agentky Kremlu Marie Butinové, která se vmísila mezi americké republikány. Demokraté chtěli, aby svědčila před Kongresem, republikáni jejich žádost zablokovali, protože Butinová má silné vazby na Národní střeleckou asociaci a pro tu by to byl obrovský trapas. Na tomto případě vidíme, jak dvojí fungování médií vypadá: na jedné straně máte informaci vysoké zpravodajské hodnoty, na druhé straně kvanta článků, jejichž obsahem je jedině to, že Butinová na fotce drží obrovskou flintu. Nic tím nikomu neříkáte, nic neanalyzujete.

Jim Clancy (69)
jarvis_5b6abb45498eff310dbbce37.jpeg
Foto: archiv Jima Clancyho

◼ Americký reportér a televizní hlasatel, který začínal jako rozhlasový a televizní redaktor v coloradském Denveru a kalifornském San Francisku. Během své dlouholeté spolupráce s americkou televizní stanicí CNN International, kam nastoupil v roce 1981, přinášel zpravodajství z Bejrútu, byl stálým mezinárodním dopisovatelem z Frankfurtu, Říma a Londýna. Reportoval o genocidě ve Rwandě, za své působení získal cenu George Polk Award. Jeho práce během války v Bosně byla oceněna DuPont-Columbia Award, získal televizní cenu Emmy za zpravodajství o hladomoru a mezinárodní intervenci v Somálsku.
◼ V roce 2012 přispěl stanici k zisku další televizní Emmy za zpravodajství o rezignaci egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Byl moderátorem pořadů The World Today, The Brief a Inside Africa. Ze CNN odešel v roce 2015 po konfliktu s názorovými oponenty na Twitteru. Komentář k tehdejší situaci médiím neposkytl, pozadí svých zkušeností s touto sociální sítí a svými odpůrci však nastiňuje v rozhovoru.

Do jaké míry jsou podle vás novináři spoluodpovědní za úspěchy politiků, kteří byli ještě před pár lety prostě jen divní nebo přímo legrační?

Hodně. V případě amerického prezidenta Donalda Trumpa je tenhle mechanismus naprosto očividný. Média ho vystřelila do funkce pozorností v hodnotě miliard dolarů. Další miliardy dolarů na něm vydělala díky inzerci a sledovanosti. Není žádného sporu o tom, že média do středu našeho zájmu tlačí okrajové, bizarní zjevy. Víte, jak to je: v téhle práci se vždycky budeme tak či onak věnovat politickým kandidátům, kteří se oblékají jako šašci. Tato tradice je dlouhá a rozšířená po celém světě. Někteří lidé ale pochopili, jak ji využít − šašků a podivínů, kteří se budou ucházet o funkce, aniž by měli co nabídnout, bude přibývat. Volíme si cirkusáky, ale principála nemáme.

Takže kdybyste se teď měl vrátit do branže a začít šéfovat velké televizní stanici…

… tak bych okamžitě zkrachoval. Věnoval bych se všem těm depresivním zprávám, o nichž by lidé měli vědět, protože jsou důležité. A v tu ránu by na mě nastoupili účetní, finančníci a obchodníci, začali se plácat do čela a kvílet, že takhle to dál nejde. "Jestli chceš zaplatit ty svoje cesty do Afriky a Asie, musíme na něčem vydělávat! A když nám na to lidi nebudou klikat, nikam se nepojede!" Letěl bych, ani bych se nenadál.

Tomu se mi moc nechce věřit, v kariéře jste měl obrovský úspěch právě s tématy, kterým se jiní vyhýbali. Změnil jste například zpravodajský stereotyp o Africe jako kontinentu, kde lidé hladoví, trpí a čekají na to, až jim někdo pomůže. O čem máte pocit, že se dnes dostatečně nebavíme, anebo se o tom bavíme zjednodušeně?

Toho je tolik! V Americe teď s výjimkou prezidenta Trumpa v podstatě žádná jiná story neběží. Na naše zpravodajské stanice se absolutně nedá dívat. Jsou to vlastně debatní stanice, protože se o zpravodajství na nich jen diskutuje, navíc se tam střídá pět lidí, jejichž názory dávno znáte. Na politické scéně se tenhle jev ujal jako nikdy předtím. Na místní úrovni zaznamenáváme čím dál tím víc lidí, kteří se snaží uspět napodobováním stylu Donalda Trumpa. A někteří z nich mají naprosto nepřijatelné názorové pozadí: jsou to lidé, kteří věří v nadřazenou roli bílé rasy, či dokonce neonacisté. Novináři by si je i tak měli brát stranou a klást jim základní otázky o tom, jak jsou kvalifikováni k tomu, co chtějí dělat. Jaké jsou jejich postoje k ekonomickým tématům? Kde chtějí brát peníze na to, co lidem slibují, jak se staví třeba k národnímu rozpočtu na obranu? Ten je mimochodem obrovský, nedávno do něj přiteklo ještě víc peněz, a to za situace, kdy se z něj "ztratilo" 120 miliard dolarů. Nikdo neví, kde ty peníze jsou. Zato se objevuje čím dál víc milionářů, spojenectví se opírají o obchod se zbraněmi, rozdmýchávají se války a dochází k humanitárním katastrofám. Žijeme ve světě plném konfliktů a média v něm hrají svou roli. Ve finále podle mého názoru dojde na otázku, jestli média pomáhala problémy světa řešit, anebo přispívala k jejich vzniku. Řekl bych, že pravda je dnes blíž druhé možnosti.

jarvis_5b6abb45498eff310dbbce33.jpeg
Americký reportér a televizní hlasatel Jim Clancy
Foto: archiv Jima Clancyho

Jak tenhle průšvih skloubíme s tvrzením o renesanci novinařiny?

Čím dál důležitější roli budou hrát jednotliví novináři a jejich podporovatelé. Tihle žurnalisté sice budou muset taky sem tam psát o bláznivinách, ale když to půjde dobře, podaří se jim udržet v tom nějakou rovnováhu.