Zlo je banální, jak víme od filozofky Hannah Arendtové. Nemá podobu démona, zahnívající mrtvoly nebo Satana s rohy. Zlo spíše vypadá… normálně. Banálně. Jako průměrný občan, možná jako váš soused. Možná dost podobně jako vy nebo já.

Tak třeba čínský čert  opravdu vypadá jako já. Vím to od svého čínského přítele. Ostatně si ze mě často dělal legraci, když v našich debatách došlo na lámání chleba: co mi to povídáš, vždyť se na sebe podívej − světlá pleť rychle rudnoucí na slunci, zrzavé vlasy, vysoká postava, modré oči. Čínský čert jak vyšitý, říkal. A já mu pak musel vysvětlovat − v Evropě žil zatím jen krátce −, jak vypadá evropská personifikace zla: černé, kudrnaté vlasy, menší postava, černá pleť, tmavé oči. Zkrátka zlo bude pro každou kulturu vypadat jako něco vzdáleného a cizího, exotického, nás ohrožujícícího.

Špatně se to překládá, ten český čert. V angličtině je nejblíže "devil", ale to už je přímo ďábel a s ním žádné hrátky nejsou. Roztomilý, zmatený, Káčou osedlatelný, oklamatelný český čertík je ten tam. To naše "čertovské" zlo není zas tak zlé, aby bylo nutné brát ho vážně.

To je ovšem jiná banalita zla, než jakou měla na mysli Arendtová ve své stejnojmenné knize, kde rozebírá soudní proces s jedním z hlavních organizátorů holokaustu, zrůdným Adolfem Eichmannem. Mimochodem, z dobových fotografií je patrné, že na pohled nijak zrůdně nepůsobil. Naopak, vypadal jako normální, milý pán, měl rád stejnou hudbu jako vy, stejné jídlo a možná si mazal ruce stejným krémem.

To naše, české zlo je banální v tom čertovském slova smyslu, tedy že vlastně o nic nejde, že se to vždy nějak dokoulí, dohodne, "buchty a pokec". Cílem je nějak se z toho vykroutit, někde "ohnout nějaký ten roh", zaokrouhlit. Naše banalita zla jako by ztělesňovala samo-o-sobě-hloupé, snadno překonatelné zlo. Nikoli tedy to, co měla na mysli Arendtová − tedy že je zlo banální zejména v tom, jak lehce je vykonatelné. Že se nabízí. Že rychle, výhodně a snadno − banálně − proklouzne do našeho obýváku a žije s námi, jako by se nechumelilo.