Oslavy čehokoliv by měly souviset s radostí, nejspíše i s hrdostí. V případě osmičkových výročí v české historii jsou radost i hrdost poněkud komplikovány řadou okolností, o kterých buďto víme, ale neradi o nich mluvíme, nebo o nich nevíme a vědět ani nechceme.

V roce 1918 vznikl díky úsilí a statečnosti nemnohých stát, který byl po dvacet let, alespoň z pohledu dneška, demokratickou oázou ve střední Evropě, okusované všemožnými diktátory a polodiktátory. Dnes se za ním většinou ohlížíme se shovívavou nostalgií, podpíranou především výjimečnou osobností prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, literárním dílem Karla Čapka, Vladislava Vančury, novinářským umem Ferdinanda Peroutky, ale také nenáročnými komediemi s Oldřichem Novým nebo Vlastou Burianem. Chlácholivý obraz první republiky přitom možná budujeme i proto, že dál už opravdu není co slavit.

První republika existovala pouhých dvacet let, což je v historii období velmi krátké, až nicotné. Miliony občanů nového státu se během nich zapojily do jeho budování, ať už předtím sloužili jako úředníci, soudci či vojáci rakousko-uherské monarchii, nebo za republiku bojovali ještě před jejím vznikem na bojištích první světové války či občanské války v Rusku.

První republika ovšem nepostrádala, stejně jako je nepostrádá žádná demokracie, svoje extremisty. Byli zde komunisté (tehdy ještě působící jako levé křídlo v sociální demokracii) pokoušející se stát již v prosinci 1920 rozvrátit rychle rozprášeným pokusem o státní převrat na Kladensku a Oslavansku. Byli zde čeští fašisté, orientovaní na Mussoliniho hnutí, ovšem s antisemitským nábojem, dosahující během třicátých let velmi slušných volebních výsledků. A pak tu byli čeští a moravští Němci. Mezi nimi katolíci, sociální demokraté, komunisté − ti všichni nakonec zůstali v naprosté menšině, rozpuštěni v hnědém lógru Henleinovy a Hitlerovy náruče.

Právě Henleinova strana vyhrála v roce 1935 volby v Čechách. Na Moravě zvítězili lidovci, ale jejich úspěch v tradičně religiózním regionu byl v podstatě to jediné, co bylo v těchto volbách dobrou zprávou pro československou demokracii. Na Slovensku totiž vyhrál Autonomistický blok a v Podkarpatské Rusi komunisté.

Občané Československa tak měli možnost už pár let po založení svého státu sledovat, jak se základy demokracie a občanské společnosti čím dál více otřásají, jak čelí pokusům o podkopání.

První republika byla bezpochyby svobodným prostorem pro většinu občanů, ale existovaly tu i síly, které si, ať už kvůli instrukcím z Moskvy či Berlína, nebo kvůli vlastní ješitnosti, přály její zánik. A jakkoliv na ni hledíme nostalgicky, byla to též doba hospodářské krize, chudoby a oprávněných sociálních požadavků jejích obyvatel. Byla i dobou korupčních skandálů, srovnatelných s těmi dnešními.

Především ji ale lze vidět jako éru Tomáše Garrigua Masaryka, statečného muže, filozofa, sociologa a myslitele.

Přesto i tak výrazná postava, jakou bezesporu Masaryk byl, získala ve dvou prezidentských volbách pouze něco málo přes šedesát procent hlasů, v poslední volbě v roce 1934 potom přes sedmdesát procent hlasů. Třetina tehdejší společnosti v čele státu tohoto bytostného demokrata a humanistu nechtěla.