Deset tisíc pracovníků z Ukrajiny je málo. Dvacet taky. I čtyřicet tisíc bychom bez potíží zaměstnali. Požadavky českého průmyslu v posledních letech rostou geometrickou řadou a postupně navyšované limity "Režimu Ukrajina", který právě slaví druhé narozeniny, domácím zaměstnavatelům stále připadají až směšně nízké.

Při porovnání s dlouhodobě volnými místy v českých fabrikách či dopravních firmách ani není divu.

Proto se zaměstnanecké svazy hodně snaží o to, aby dopady "dovozu" Ukrajinců vykreslily v co nejrůžovějších barvách. Mluví o tom, jak skvělé zkušenosti s pracovníky z nepříliš vzdáleného Východu firmy mají, o daňových výnosech, které se díky jejich práci dostanou do státního rozpočtu, a samozřejmě o důchodech.

Věta "Ukrajinec, který dosud získal práci přes tento režim, přispěje na jednoho důchodce 440 korunami za rok" je dostatečně názorná na to, aby zabrala i na toho, komu jsou stesky českých zaměstnavatelů neschopných kvůli volným místům přijímat další zakázky srdečně ukradené.

Argumenty průmyslu, který je po práceschopných rukách hladový jako snad nikdy v moderní historii, jsou samozřejmě relevantní a ekonomicky i účetně dávají smysl. Tedy alespoň z krátkodobého hlediska.

Pokud se povede zaplnit aspoň část z volných míst − a těch je nyní přes tři sta tisíc −, bude to mít na daně i odvody blahodárný vliv. Současně to v zemi udrží část z výrob, která by jinak musela za dostupnou pracovní silou odejít.