Naši centrální banku řídí sedm radních. Jen oni mají právo rozhodovat o měnové politice. Členové bankovní rady jsou naprosto nezávislí, formálně i na prezidentovi, který je do funkce jmenoval. Shodou okolností nadpoloviční většině současné bankovní rady běží už druhý mandát, takže tito radní nemají důvod hlavě státu naslouchat víc, než jen co si žádá zdvořilost, protože další šestileté období ve vedení ČNB už absolvovat nemohou, to zákon zapovídá.

Proto když jde o korunu a úroky, nic důležitějšího než postoje radních není. Trh sleduje každý náznak svědčící o tom, jak se postoje nejvyšší sedmičky vyvíjejí. Každého z ní mají analytici zaškatulkovaného a dobře vědí, zda má blíž k "jestřábím" postojům, je nakloněn spíše razantnějším změnám, a tedy dnes k rychlejšímu zpřísňování měnové politiky, nebo se řadí k "holubicím", které se (zjednodušeně řečeno) do zvyšování úroků nehrnou.

Radní své názory na situaci posílají do světa přes česká média či na ekonomiku zaměřené světové agentury a trh bere vzkazy na vědomí. Většinou. Pokud přibývá vyjádření o sílících inflačních tlacích, o tom, jak je česká ekonomika přehřátá a do jak extrémního stavu se vyvinul trh práce, přebere si to tak, že roste pravděpodobnost zvyšování sazeb. Když v takovém duchu mluví většina bankovní rady, je možné si na zvýšení sazeb na příštím měnovém zasedání vsadit a informace se na trhu projeví dřív, než ČNB měnové šrouby opravdu utáhne. A v případě, že stejně mluví i guvernér Jiří Rusnok, je to už vyslovená tutovka, protože ten má bankovní radu z většiny sestavenu "na přání" a za více než dva roky, co jí předsedá, se ještě se nestalo, aby byl v měnových otázkách přehlasován.