Ještě před deseti lety bylo pro mnohá média prakticky tabu přiznat, že transformace z reálného socialismu na tržní hospodářství přinesla prospěch jen některým skupinám obyvatel. Ta doba je ale dávno pryč. Dnes už i většina pravicových liberálů tuší, že tento problém existuje. Už není tajemství, že si naši důchodci nežijí tak dobře jako ti švýcarští, a dokonce už i víme, že jsme při měření chudoby zapomněli na chudé, protože jsme do ní nezapočítali exekuce a lidi s bydlením, které má do standardu hodně daleko.

Dostáváme se do bodu, kdy se i přemoudřelá liberální levice, která vždy na všechno měla odpověď, zmítá v nejistotě a neví, jaká témata by měla do společenské debaty přinášet. Vždyť o exekucích, regionálních nerovnostech, problémech ve dvoukolejném školství a s obecním i sociálním bydlením už všichni vědí. V celé společnosti navíc panuje jistá nervozita a velká část lidí bude souhlasit, že jsme dorazili k jakémusi milníku. Jen se asi neshodneme, co nás může čekat a kde přesně leží problém. A aby byla situace ještě komplikovanější, zažíváme hospodářský růst, který otupuje hrany argumentaci podložené výhradně sociální optikou.

Sociální rozměr je ale přesto důležitý, protože reakce společnosti přicházejí se zpožděním a provázejí nás ještě řadu let poté, co problémy vznikly. Jako příklad mohou posloužit právě lidé v exekuci, kterých je kolem tři čtvrtě milionu a zasaženy jsou i jejich rodiny. Pro ně je rada, aby se snažili získat lépe placenou práci, v podstatě výsměchem, protože pokud nepracují načerno, žijí stále z nezabavitelného minima. A nejde jen o ně, různé dluhy a problémy vzniklé třeba v době hospodářské krize se s lidmi táhnou i dnes.