Mohlo by se zdát, že současnost dělí od nejtemnějších kapitol 50. a 60. let 20. století bezpečí několika dekád. Že mezi "námi" a "nimi", lidmi, kteří je poznali, už není přímé spojení − přinejmenším pokud jej nenajdeme ve vlastní rodině nebo vyprávění známých. Není to pravda. Nová kniha Lubomíra Vejražky s názvem Jizvy zůstávají a podtitulem Dědictví zla stále živé připomíná, že osudy "mužů určených k likvidaci" − muklů − strhly do spirály utrpení nejen je, ale i jejich nejbližší.

Z dětí politických vězňů, mezi nimiž byli členové odboje, ale i náhodní provinilci vůči režimu, vyrostly desetitisíce dospělých, jimž "režim zlomil křídla". Dnes je jim okolo šedesáti sedmdesáti let. Tato generace stále tvoří důležitou součást českého veřejného života a její představitelé zastávají významné politické funkce, prezidentský úřad nevyjímaje. Přesto se jejich zkušenosti z českého veřejného prostoru vytrácejí − a právě tomu se Lubomír Vejražka snaží zabránit.

Autor sedmi titulů, který se stále ještě nenazývá spisovatelem, během našeho rozhovoru neříká, co si má čtenář vzít z poslední knihy, jíž navázal na Nezhojené rány národa (2012), v nichž se na více než 700 stranách věnoval příběhům politických vězňů a jejich rodin. Máme při čtení Jizev cítit lítost, zděšení, soucit? Nejspíš ano. Máme mít zlost, když si díky autorově vnímavosti představíme, co zažívaly čtyřleté děti, jimž odvedli otce, a jaké to bylo, když se ten cizí člověk vrátil? Zlost by prý autor viděl nerad. Za svůj pohled na minulé i aktuální politické události však odpovídá každý sám.

Lubomír Vejražka

◼ Vystudoval České vysoké učení technické, osm let se věnoval stavařině. Osud ho později zavedl do neziskového sektoru a k práci s postiženými dětmi.
◼ Je autorem knih Huascarán, cesta končí, cesta začíná (1995) a Huascarán, život v údolí krásy a hrozby (1999). Vejražkovy Nezhojené rány národa (2012) jsou mimořádným přínosem v oblasti mapování osudů obětí komunistického režimu z 50. a 60. let, k nimž se autor přiblížil díky desítkám hodin rozhovorů s pamětníky a jejich blízkými.
◼ Je autorem Bláznivých pohádek o tanvaldských mašinkách (2014), u nichž si trochu odpočal před prací na nejnovější knize Jizvy zůstávají s podtitulem Dědictví zla stále živé (2018). K tomu, aby mohla vzniknout, dlouze a podrobně hovořil se ženami a dětmi, jejichž manželé a otcové skončili v komunistických lágrech.

Z vaší knihy o manželkách a dětech politických vězňů jsem zatím přečetla polovinu, ale i tak na mě těžce dopadla váha příběhů, které jste sesbíral. Jak jste se vyrovnával s emocemi, které jste měl na rozdíl ode mě z první ruky?

Pokud vás čtení zasáhlo, pak na vás kniha zapůsobila tak, jak jsem plánoval. V nadsázce se dá říct, že mým záměrem bylo chytit čtenáře pod krkem a dusit ho a dusit, aby si do plné hloubky uvědomil, co se u nás tehdy odehrávalo. Snažil jsem se knihu nabít emocemi a i z odstupu můžu říct, že nejsou přehnané. Ani tak se mi nepodařilo přesně vystihnout to, co ti lidé prožívali, ačkoliv myslím, že jsem se dostal tak daleko, jak jen to bylo možné.

Jak jste tedy to trápení rozdýchával vy?

Nezhojené rány národa, svou předchozí knihu o osudech politických vězňů a jejich rodin, jsem rozdýchával těžce. Na věci, které mi muklové vyprávěli, jsem vůbec nebyl připravený. A abych se k jejich prožitkům dostal co nejblíž, musel jsem se doslova rozemlít do písmenek a pak se složit zpátky. První kniha mě přechodně zasáhla krutě, a to jsem dbal rad kamarádky psycholožky, abych si dával pozor a dělal všechno pro to, abych se z toho nezbláznil. Nová kniha byla v něčem jednodušší, už jsem měl protilátky.

Jak má s poznatky z knihy naložit čtenář, aby z něj nevymazaly základní optimismus a důvěru v lidi, které potkává na ulici? Ponižování žen a dětí neměl na svědomí jen "režim", byli to obyčejní Čechoslováci, kteří dostali příležitost.

Na to asi žádná rada není. Řeknu vám, co jsem při psaní jednou zažil já: procházel jsem se třeba s vozíkem po nákupním středisku a prohlížel si lidi. Nemám tendenci je podceňovat nebo se nad ně vyvyšovat, ale myslím, že mám vcelku vyvinuté vnímání na to, kdo jak působí. Ptal jsem se sám sebe: pro koho z nich by mělo cenu znova dělat odboj? Stejnou otázku jsem pokládal muklům. Odbojáři mi říkali shodnou věc. Obrana se dělá pro národ, zemi a rodinu, Gaussova křivka však platí vždycky stejně. Kdybyste zkoumala jednotlivé lidi, možná byste nenašla motivaci k tomu, abyste se do něčeho podobného pustila. Kolem tohoto velkého tématu jsem ostatně kroužil dlouho.

Motivy pro účast v odboji se nejspíš také lišily člověk od člověka, že?

Ano, každý z lidí, kteří se připojili nebo se nakonec ocitli ve vězení, za sebou měl jinou cestu. Někdy vás komunisti sbalili jenom tak. Jeden známý třeba dostal do schránky protirežimní letáky, nenahlásil je a přišlo se na to. Dostal rok a půl. Po půl roce z vězení utekl, ale útěk se nezdařil. Dostal 15 let natvrdo navíc. A máte pravdu − za ponižováním žen a dětí muklů nestál jen režim. I obyčejní lidé si rádi přisadili. Třeba když domovnice špehovala za dveřmi anebo synovi mukla veřejně prohrabala aktovku a křičela na celý dvůr: "Musím zjistit, jestli tam netaháš nějaké protistátní letáky!"

Proč jste na sebe vzal závazek, že budete v české společnosti udržovat povědomí o tom, co se tu dělo? Stojí vás to síly i peníze.

Můj děda a jeho bratr, můj prastrýc, byli v druhém odboji. Byli členy velké skupiny na železnici, měli tedy volný pohyb po protektorátu. Skupina mimo jiné mapovala transporty vojenské techniky. Členové nevěděli přesně, co ve skříňových vagonech je, ale věděli, z jakých a do jakých kasáren míří. Tanky a vozidla na plošinových vagonech mohli spočítat. Moje matka pamatuje vysílačku v bytě i vpád gestapa. To už tam sice vysílačka nebyla, místo ní byli v krabici nějací mloci a čolci, ale gestapo hrozně zuřilo i tak. Prastrýc zorganizoval železniční útěkovou cestu na Slovensko přes Brno, pustili ven asi 25 lidí, přičemž poslední byl protektorátní ministr zemědělství Ladislav Feierabend. V té době frnkl ještě jeden ministr, takže Němci hrozně zuřili a vyvinuli tlak na to, aby gestapo odbojáře našlo. Prastrýc jim unikal tři čtvrtě roku, než ho chytili, pak ho soudili v Berlíně. Dal hlavu na špalek. Mého dědu brutálně vyslýchali, nepřiznal se, ale nevymlátili to ani z nikoho jiného, takže je gestapo pustilo − což by mimochodem StB neudělala − a díky tomu přežil válku. I po popravě bratra se v odporu proti nacistům angažoval, věděl například o konspiračním bytě, kam chodil generál Josef Mašín. Takže já jsem při psaní cítil za zády svůj rod. Připomněl jsem si, že já na rozdíl od nich riskuji jen ekonomickou ztrátu. Může to znít pateticky, ale s knihou o ženách a dětech jsem je cítil za zády ještě víc než u té předchozí, kdy jsem mluvil s mukly.

V rodinách se často o válečných útrapách nebo hrdinství nemluvilo. Kdo a kdy vám začal vyprávět historii té vaší?

Matka mi to řekla až poté, co padli bolševici. Do roku 1990 mlčela, stejně jako − bohužel − mlčel i její táta, můj děda, který však předčasně zemřel. Máma toho ale moc nevěděla, a navíc mi to svěřila v době, kdy mě to příliš nezajímalo. Bylo mi 29 let. Ale aspoň jsem tehdy pochopil, proč se kolem mě koncem 80. let ometal jakýsi chlap a vyptával se mě, jestli vím, že za protektorátu na dráze působili inspektoři, kteří byli v odboji. Já nic netušil, jen jsem vyvalil oči a řekl, že museli být stateční, že já bych to asi neuměl. To nejspíš nebyla náhoda.