Premiér Andrej Babiš má o energetické budoucnosti Česka jasno. Dostavět Jadernou elektrárnu Dukovany, což je podle něj triviální (s čímž souhlasí v tomto čísle Ekonomu i ministryně Marta Nováková).

Za další hodlá osekat, co to jen jde, dotace na obnovitelné zdroje. Mnoho ho přitom nezajímá, že něco takového bude kvůli unijním závazkům těžké. Zde zjevně politika hraje prim. Prezident Miloš Zeman ve sněmovně prohlásil, že "vyhazujeme 48 mi­liard" na "zelené šílenství". A premiér se hned poslušně přidal a chce řešit "solární skandál za tisíc miliard".

Pro jádro a politickou jízdu na obnovitelných zdrojích však premiér zapomíná na druhou nohu české energetiky − a to jsou úspory. Jak jsme na tom bledě, dobře odhalil Nejvyšší kontrolní úřad, který si vzal na paškál právě čerpání evropských dotací na úspory energie.

Nic by přitom nemělo být ve větším zájmu Česka než "stáhnout" co nej­více eur z Bruselu na úspory, abychom mohli snížit budoucí spotřebu elektřiny či tepla do dalších dekád a férově pak rozhodnout o tom nejvhodnějším mixu jádra, zelené energie, uhlí či plynu.

Jenže podle NKÚ z 22 miliard na úspory v průmyslu v letech 2014 až 2020 byla ke konci roku vyčerpána pouhá tři procenta. Ministerstvo průmyslu oponuje, že se čerpání ještě zlepší, ale obrázek je celkem jasný.

Proč se nečerpá? Proč se nikdo o dotace nehlásí? Proč fabriky nechtějí méně platit za energii? Asi i proto, že podle NKÚ loni posouzení projektové žádosti trvalo 404 dní.

To asi zadusí apetit jakéhokoliv ředitele zakouřené a přehřívající se továrny. Bohužel pro něj, pro firmu i pro Českou republiku. Do roku 2020 máme ušetřit 51 petajoulů energie, což zjevně i kvůli špatné byrokracii absolutně nezvládneme.

V debatě o nových zdrojích energie tak v Česku samozřejmě pokračujeme, ale nezapomínejme proto i na neméně podstatné úspory. Všude. Od velkých průmyslových fabrik přes zateplení paneláků až po instalaci solárů tam, kam skutečně patří, tedy nejlépe na střechy rodinných domů.