Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví, říkal římský filozof Seneca. Teoreticky není problém s ním souhlasit, ale když vám to, co pociťujete jako hrubou nespravedlnost, vtrhne do života, je věru těžké zachovat stoický klid. A tak se nelze divit obyvatelům bytů po zkrachovalém H-Systemu, že chtějí po aktuálním rozsudku, který jim přikázal byty do měsíce vyklidit, stavět barikády.

Vždyť posuďte: Dáte někomu peníze na stavbu bytu, dotyčný vás podvede, byty nedodá, celý podnik úspěšně vytuneluje. Vy nadáváte, pláčete, zoufáte si. Pak se ale otřepete, investujete další vlastní peníze a byty dostavíte. A patnáct let v nich bydlíte. No a pak bác: Přijde rozsudek − musíte ven, byty se mají prodat a posloužit na vypořádání všech věřitelů vytunelované firmy. Tohle by s klidem asi neunesl ani Seneca.

Ne, nelze pochybovat, že Nejvyšší soud rozhodoval v kauze bytového družstva Svatopluk podle práva. Soudce Josef Krčmář obtížné rozhodování připodobnil k hledání "nejlepší z nejhorších variant". Jenže našel ji opravdu? O tom lze úspěšně pochybovat. Spíš by se dalo říci, že při hledání zabloudil.

Rozsudek je v takovém rozporu s přirozeným smyslem pro spravedlnost, že nad ním zůstává rozum stát. Nebylo to navíc tak, že se podle práva nedalo rozhodnout jinak. Nižší soudy přece původně rozhodly ve prospěch šedesáti nájemníků, nikoli proti nim.

A laicky vzato: Když je možné rozhodnout tak i tak, měl by přece hrát roli i cit pro přirozenou spravedlnost!

Díváme-li se na lidi, kteří mají nyní do měsíce vypadnout na ulici, jeden si až vzpomene na citát připisovaný britskému soudci Williamu Murraymu:

"Má-li být toto spravedlnost, půjdu domů a spálím své právnické knihy."