Trošku mě znervóznilo, když jsem si před časem uvědomil, že někdy mluvím s věcmi.

Třeba cestou do práce přecházím v Karlíně dvouproudou vozovku. Když to jde, tak ji přeběhnu na červenou. Ale on je tam obvykle dost hustý provoz, takže jen nervózně přešlapuju.

V tu chvíli to beru jako nespravedlnost.

Tím to asi začalo. "No tak, neblbni," řekl jsem vyčítavě a podíval se na semafor.

Stál vzpřímeně a tvářil se jakoby nic.

A když se po chvíli rozsvítila zelená, úlevně jsem prohlásil: "No tak vidíš, že to jde!"

Ale jednou to trvalo delší dobu. Připadalo mi to nekonečné.

Takže když se konečně objevil zelený panáček, prohlásil jsem vyčítavě: "Stálo ti to za to, debile?"

Od té doby spolu mluvíme pravidelně. "Nazdar kámo!" zdravím ho, a když se čirou náhodou povede, že se zelená rozsvítí bez čekání, říkám vděčně: "Díky, paráda!"

Jindy zkouším smlouvat, nejdřív po dobrém, pak po zlém a pak dělám, že jsem naštvaný a že se semaforem nemluvím.

Taky jsem v práci začal zdravit svůj hrnek na čaj.

"Ahoj!" říkám mu, a když kolegové ještě nejsou v práci, tak klidně nahlas a dávám si záležet, aby to slyšely i jejich hrnky. A bylo jim líto, že je nikdo nezdraví.

Mluvil jsem o tom s psychiatrem.

Ne se SVÝM psychiatrem, zatím se u žádného neléčím, ale s kamarádem, který jako psychiatr pracuje. Ujistil mě, že je to naprosto v pohodě.