Venezuelany nevyhání ze země válka, klimatické změny ani touha "mít se dobře", ale krach socialismu 21. století v podání Nicoláse Madura.

Někdejší řidič městského autobusu a odborář Maduro se prý před svou první prezidentskou volbou modlil, když tu do kaple vletěl žlutý ptáček: "Zpíval, koukal na mě a já zpíval s ním," popisuje muž, který sám sebe nazývá Chávezovým apoštolem. "Třikrát mě obkroužil, a když odletěl, cítil jsem Chávezova ducha, cítil jsem, že nám žehná do bitvy, která dnes začíná a skončí vítězstvím."

Zatímco opoziční politici tehdy před pěti roky doporučovali Madurovi návštěvu psychiatra, Venezuelané se dali cvrlikáním revolučního fóglíka svést. Po smrti idolu latinských socialistů Huga Cháveze padly ceny ropy, která zaručovala 95 procent zahraničních příjmů země. Hospodářství ničené miliardovými sociálními experimenty financovanými z prostředků státní společnosti Petróleos de Venezuela (PDVSA) zkolabovalo. Avšak Maduro svého předchůdce ještě předčil.

Jeho režim je nejlepší antireklamou levičáků celé planety: během několika let proměnil zemi s obrovskými zásobami ropy v chudobinec západní polokoule. Ve vyjedený stát, kde nic nefunguje, kde chybí základní potraviny, léky, služby a kde meziroční inflace přesáhla čtrnáct tisíc procent.

Tikot revoluce

Podivné souručenství elit v civilu i uniformě ovládá všechny vrstvy byrokracie federativního státu: od soudnictví až po pouliční gangy.

Chávez vídával za každým rohem spiknutí. Maduro také žije válkou s agenty imperialismu a zrádci, kteří by s klidným srdcem rozprodali poklady Venezuely. Zarputilý levičák a katolík Maduro, někdejší Chávezův ministr zahraničí a viceprezident, býval též duchovním zajatcem indického gurua Satji Sáího Báby, schopného prý zhmot­ňovat myšlené předměty.