Polárník je nejvýstižnější charakteristika Václava Sůry. Přešel zamrzlý Bajkal a mongolské jezero Chövsgöl, byl na Špicberkách, v Grónsku, pobýval na pólu chladu i na severním pólu. Tyto extrémní cesty podnikl po vlastních, respektive s lyžemi na nohou, sáně s bagáží si táhl sám a nocoval pod stanem.

"Nás opravdových polárníků je málo. Jsou to ti, kteří své výpravy prožívají srdcem," míní. Nejsou to prý lidé, kteří se třeba na severní pól dostanou vrtulníkem nebo se psím spřežením. "Těmi opovrhuji, protože cestu mají o 80 procent jednodušší, než když si vše táhnete sám."

Při takových výpravách samozřejmě musí počítat s větším nebezpečím, ale také dobrodružstvím. "Topil jsem se třikrát za život. Poprvé v roce 2005, kdy jsem došel jako čtvrtý Čech na severní pól," vzpomíná, že šel i po dvoucentimetrovém ledu. "Kvůli slané vodě není led křehký, ale plastický, takže se houpe. Je to brutální adrenalin."

Někdy je velké vzrůšo i jídlo, které na cestách ochutná. Když totiž v ledové pustině narazí na místní obyvatele, tak si rád popovídá, pozná zvyky i názory lidí tolik vzdálených evropské kultuře. "S Eskymáky jsem ulovil tuleně a jako vzácný host jsem dostal vnitřnosti. Kdybych ta jatýrka nesnědl, tak bych je urazil, ale zkušenost to byla hrozná. Dnes bych možná raději umrznul."

Bajkal: Metr tlusté kry tam létají vzduchem

jarvis_5b4f5478498ecbdf28105079.jpeg
Foto: Archiv Václava Sůry