Česká republika má vládu s důvěrou. Důvěryhodnost si však musí vláda získat skutečnými činy. Předpokládejme, že tyto činy mají být vyjádřeny programovým prohlášením. A soudě podle toho, jakým způsobem je v něm zakomponována otázka vzdělávání, nastupují spíše pochybnosti.

Proč? V preambuli, kde se předpokládá zdůraznění největších priorit, cílů a výzev, není o vzdělávání nic. Šest takzvaných strategických směrů vládního programu vzdělávání ignoruje. Tato vláda chce posilovat oblast bezpečnosti, v níž Česko patří mezi premianty, ne vzdělávání, kde patříme v mezinárodním srovnání mezi losery. To přece nedává smysl. Smysl nedává ani zařazení vzdělávání v rámci prohlášení až někam za digitalizaci. Vláda na sebe prozrazuje, že chce být více technokratická než prozíravá.

V pravém slova smyslu měřitelným závazkem jsou platy učitelů a jejich zvýšení na 150 procent současné úrovně během volebního období. To je třeba ocenit. Dobře kontrolovatelný je i závazek odmítnutí školného na VŠ, nepochybně správný a ocenitelný. Zároveň ale chybí jakákoliv představa koncepce rozvoje vzdělávání. Ostatní návrhy jsou heslovité, formulované jako nevymahatelné. Omezení byrokracie ve školství je folklor každého vládního prohlášení, stejně tak důraz na kvalitu a výkon, podpora kvalitní přípravy učitelů, zajištění dostatečných kapacit… Jsou to sliby, které se rozumějí samy sebou a není důvěryhodné jimi "plevelit" takový závazek.