Musel přijít prudký růst cen nemovitostí doprovázený rychlým růstem cen nájmů, aby si magistráty uvědomily, že mají problém. Ve chvíli, kdy je bydlení nedostupné pro střední třídu, se totiž mění i struktura obyvatelstva. Z města se stane turistický skanzen, případně centrum pro úředníky a zaměstnance velkých korporací, kteří po "směně" utíkají domů, ven.

Není to jen příklad Prahy, ale mnoha jiných evropských měst, kde ceny nemovitostí rostou rychleji než majetek jejich obyvatel. Praha je však unikátní v tom, jak dokáže celou situaci neřešit – a to jak ve srovnání s druhým největším českým městem Brnem, tak i v kontextu řady jiných zemí Evropské unie.

Podle analýzy KPMG z roku 2016 po roce 1991 přešlo do vlastnictví Prahy 194 tisíc bytů. V roce 2016 podle stejných odhadů pražský magistrát spravoval téměř 9 tisíc bytů a jednotlivé radnice dalších 26 tisíc. Jednotlivé radnice se od začátku 90. let minulého století předháněly, kdo rychleji zprivatizuje. Prodávaly se domy i jednotlivé byty. Ve vlastnictví Prahy a jednotlivých městských částí proto nakonec zůstalo zhruba pět procent bytového fondu.

Ještě před dvěma lety se situace nezdála být nijak špatná: "Praha není nucena intenzivně řešit potřebu získání nových obecních bytů pro sociální účely jako Ústí nad Labem nebo Liberec, data nám ale dávají širší pohled na situaci nejen sociálního bydlení," uvedl tehdy Pavel Dolák z KPMG.

V roce 2018 po prudkém nárůstu cen se nedostupné bydlení pro střední třídu, tedy nejen pro sociální případy, stává hlavním tématem nadcházejících komunálních voleb.

Ve srovnání s Prahou Brno, co se týká privatizace bytů, postupovalo podstatně uvážlivěji. Do osobního vlastnictví převedlo od roku 2002 celkem 22 tisíc bytů, 28 tisíc dalších zůstalo městu. Celkem město vlastní 15 procent bytového fondu, což je v tuzemských podmínkách unikátní.