Dva týdny držela české fotbalové fanoušky při sledování mistrovství světa v Rusku pohromadě trochu zvláštní náklonnost k reprezentaci Islandu. Ta pak s pouhým bodem ze tří zápasů vypadla z turnaje už v základní skupině. Neznamená to, že bychom měli zavrhnout sympatie vůči týmům z malých zemí, jež se občas vytáhnou na giganty. Podobně jako to kdysi dokázal národní tým český. Jen musíme vědět, proč takový Island obdivovat a čemu se u něj přiučit.

Je to totiž tak. Místo aby se Islanďané učili od Čechů, kteří v roce 1996 byli jako totální outsider ve finále mistrovství Evropy a v roce 2004 jejich skvělý tým vypadl za nešťastných okolností v semifinále, najednou je všechno naopak. Češi už dobrá dvě desetiletí svůj fotbal pohřbívají.

Nedá se vyloučit, že na nějakém blízkém velkém turnaji dojde k nečekanému a dočasnému zmrtvýchvstání tuzemské reprezentace. Lépe však bude připravit se na to, že doba zahnívání potrvá dlouho. Laťka úspěchu klesla na úroveň přání vůbec se na nějaký šampionát dostat. Nějaké další slavné finále, jakými byla ta československá z let 1934 a 1962? Ale prosím vás…

Utopeni ve vzájemných sporech žijí čeští funkcionáři v omylu, že fotbalu rozumí, že ho − řečeno sportovní hantýrkou − "umějí dělat". Pokud je v tomto bludu přesvědčil fakt, že po dobu působení ve fotbale sami zbohatli, měli by se v lepším případě poděkovat, sbalit se a onoho bohatství si v ústraní a v zapomnění užívat.

Lépe by však ti, kdo se minimálně od roku 2005 podíleli a podílejí na řízení fotbalu (tedy víceméně všichni, kdo v tom období zasedli ve výkonném výboru asociace), měli být pohnáni k odpovědnosti. Dotvořili prostředí, jemuž vládnou klientelismus, nekompetentnost a malověrnost. Český fotbal je izolovaný od světových trendů a zároveň zapomněl, na jakých tradicích i specifikách uměl vystavět své dřívější mezinárodní úspěchy.