To si takhle všichni myslí, že centrální bankéři nebudou zvyšovat v létě sazby, a nakonec je to v červnu jednomyslný skok o "čtvrtku" a živá debata, zda v srpnu bankéři nepřihodí dalších 0,25 procentního bodu.

Malá rekonstrukce: první půlrok převládal konsenzus, že zvýšení základní sazby z 0,75 procenta na jedno procento přijde až v závěru roku. "Černou práci" měla za bankéře udělat posilující koruna. Jenže tak tomu nakonec nebylo (a překvapivě po zvýšení pořád není).

V květnové prognóze si centrální banka naplánovala na konci roku euro za 24,60 koruny. Teď jsme od této mety hodně daleko.

Pro bankéře tak v srpnu přijde hodně těžké zvažování. Mnohem těžší než v červnu, kdy metodou skokové změny názoru všichni přešli na víru viceguvernéra Mojmíra Hampla, který chtěl jako jediný vyšší sazby už v květnu (Ekonom 23/2018).

Bankéři budou muset vzít v potaz náladu na světových trzích, která posilování koruny nepřeje. Stejně tak úrokový diferenciál v eurozóně. Rozhodování to nebude jednoduché a už teď je jisté, že dosavadní prognózy ČNB mnoho nepomohou.

Co je ale řešitelné, jsou další tlaky na zvyšování základní sazby, především přehřívající se česká ekonomika. Zde by měnovému suverénovi měl pomoci fiskální suverén, tedy stát. Místo aby přitápěl pod kotlem, měl by ubrat. Ve stavu vyluxovaného trhu práce a firem udušených poptávkou ubrat z utrácení a věnovat se například výraznějšímu umořování dluhu. Je absurdní, že v časech růstu má Česko neustále rozpočtové schodky.

Doporučují to koneckonců i všemožné autority. Od těch českých, jako je nová Národní rozpočtová rada, až po Mezinárodní měnový fond. Ten v aktuálních závěrech výslovně zmiňuje, že by se česká "fiskální politika měla vyhnout procyklickému utrácení". Na to ale vláda neslyší a slibuje miliardy pro investiční plán desetiletí.

Škoda. Centrálním bankéřům by se v srpnu výrazně ulevilo, kdyby kromě neposlušné koruny nemuseli napravovat následky rozmařilé fiskální politiky.

Související