Když pobývám na venkově, nikdy jej netoužím opustit; nacházím-li se ve městě, cítím se právě tak. Každé prostředí má své přednosti, šťastný jsem stejnou měrou tu i tam," říká mladý pan Bingley, jeden z hrdinů románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. Tuhle knihu miluji z mnoha důvodů: jedním z hlavních je mnohými podceňované umění zdvořilostního řečnění. Málo se totiž ví, že se s ním dá přečkat setkání s úhlavním nepřítelem ze základky stejně jako jaderný výbuch ("Je tu poněkud trudno a pusto, viďte?" "Ba, ba.")

Nenápadnou poznámkou o venkově se Charles Bingley, příslušník londýnské honorace, obrací k chudé matce pěti dcer, paní Bennetové, která z něj časem doufá vyrazit nabídku k sňatku pro jedno ze svých děvčat. Pana Bingleyho paní Bennetová v této fázi děje vůbec nezajímá a ve skutečnosti jí říká něco takového: "Paninko, nemáme žádné společné téma, ale venku nelije ani neduje čili s počasím se daleko nedostaneme. Něco vám ale povím: přijel jsem sem na vesnici a zjistil, že mi to tu leze na nervy o řád míň, než jsem předpokládal."

Paní Bennetová je z pana Bingleyho nadšená. Kdo by nebyl? Myslím na něj − a na kulturu, která sbližuje cizí lidi prostřednictvím drobných projevů ohleduplnosti a milosrdných lží − čím dál častěji. Nevím jistě, co se děje, ale když dnes ve volném čase usedám ke stolu s někým, koho moc neznám, často dojde na některý z následujících scénářů: