Od voleb minulého roku pozorujeme předsedu hnutí ANO Andreje Babiše s podobným úžasem, s jakým se v kultovním seriálu Návštěvníci tým akademika ztvárněného hercem Josefem Bláhou díval na přípravu amarounů, tedy neustále se měnící hmotu, které ale vždy skončí jako bezbarvé želé k zasycení.

I Babiš za těch rekordních 243 dnů, co nedokázal sestavit vládu s důvěrou sněmovny, pořád bublá a mění se, vynořují se různé koalice a ty zase po chvíli mizí. Ale už jsme asi u konce celého toho trestuhodně dlouhého kuchtění vládní sestavy, pomalu se ustaluje výsledné želé − Babiš jako poměrně slabý premiér, mimořádně silný vliv prezidenta, velmi silný vliv KSČM a naprosto degradovaná ČSSD do počtu bez jakéhokoliv reálného vlivu. A k tomu všemu ve sněmovně připravený vděčný Tomio Okamura.

Z povolebních amarounů by kostka želé vznikla tak jako tak (ANO by vedlo jakoukoliv vládu), ale kdybychom všechny ty tabletky a pasty, nutné k přípravě kosmického pokrmu, zkombinovali trochu jinak, nebyl by výsledek přece jen trochu jedlejší?

Takto "dovařený" Babiš je totiž nepochybně tím nejjedovatějším výsledkem, který mohl tuto republiku potkat.

Klíčový měsíc po volbách

Až jednou ty bizarní roky 2017 a 2018 vejdou do učebnic dějepisu a politologie, určitě se největší zájem upře na dobu mezi 21. říjnem, tedy koncem voleb do sněmovny, a 22. listopadem, kdy byl jejím předsedou zvolen Radek Vondráček z ANO. Právě během tohoto měsíce si všichni hráči vybrali své strategie, ze kterých už pak šlo jen těžko uhnout.

I když bezprostředně po volbách byli všichni překvapení z výsledku, ale nic moc nenasvědčovalo tomu, že by extremisté měli uchvátit tuto republiku. Okamurova SPD sice jasně zabodovala, ale KSČM zase spadla, takže extrém nepřesáhl svou obvyklou pětinu podpory jako ve všech minulých volbách. Dosluhující koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL sice razantně změnila poměr sil, ale stále měla většinu. Pro jasného vítěze voleb se navíc nabízely i jiné vládní koalice s demokratickými stranami.

Jakkoliv se tedy razantně proměnila politická mapa, nebyl jediný důvod skoro po třech dekádách od konce komunismu rezignovat na demokratickou vládu této země.

Ale pak to přišlo: sebestřednost, sobectví a neschopnost kompromisu. Andrej Babiš vyhrál s takovým přehledem, že i když si s sebou táhne punc trestně stíhaného normalizačního komunisty a estébáka, odmítl uvažovat o přepuštění premiérství jinému politikovi ANO. V tomto škodlivém sebevědomí mu notně pomáhal prezident Miloš Zeman. A priori sliboval předsednictví vlády právě Babišovi a kvůli své touze po znovuzvolení prezidentem zcela rezignoval na svoji nejdůležitější povinnost − pomoci vytvořit po volbách většinový kabinet.

Ale upřímně, překvapilo někoho takové chování Babiše a Zemana? Těžko.

Nešťastnou roli si ale vybrala vyšokovaná demokratická opozice. Místo aby zabránila zcela zbytečnému nástupu extremistů k moci, ponořila se do vznešené izolace s očekáváním, že Babiš za nimi přileze po kolenou. Nepřilezl. Premiérství Babišovi nikdo nemohl vyfouknout a v záloze byla a je většina 115 hlasů s extremisty.

Demokratické strany tak nebyly schopny ničeho: ani začít vážně jednat s Babišem o bolestivém kompromisu, ani nabídnout jinou většinovou vládu, ani zahrozit 120 podpisy poslanců pro rozpuštění sněmovny. Nic. Jen následně prohrály další volby − prezidentské.

Jedinou alespoň trochu přijatelnou omluvu pro vstup do vlády s ANO, tedy zabránění nástupu extremistů, promarnily, když naopak začaly Babiše vyzývat, aby přiznal barvu a spojil se právě s extrémem.

Což Babiš samozřejmě udělal a 22. listopadu bylo hotovo. Vondráček byl zvolen hlasy extremistické koalice (s přispěním ochotnického souboru pirátů) a Babiš musel začít platit. Extrém − jako vždy do té doby − neměl už jen jednoho místopředsedu sněmovny (Vojtěcha Filipa), ale dva (nastoupil Okamura) a místo tří nepodstatných výborů extrém dostal ty nejlepší: rozpočtový a bezpečnostní. Plus dva další.

Od té chvíle už asi mnoho nešlo zachránit. Někteří demokraté si naiv­ně říkali, že poprvé to Babiš nedá a na druhý pokus o vládní většinu bude svolnější. Ale zapomínali, že aby se bylo možno vůbec začít bavit, bylo by nutné kompletně převolit sněmovnu, odvolat Okamuru a připravit KSČM a SPD o většinu výborů. To už dost dobře nešlo. Jestliže bylo možné Babiše donutit do 22. listopadu, aby nedůstojné přátelství s extrémem vůbec nenavazoval, po 22. listopadu už se jednou dohodnuté spolupráce s Filipem a Okamurou zřeknout nechce.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Co nás zřejmě čeká do příštích voleb.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se