Tomu dala, tomu víc a dalšímu přidala, co mohla nejvíc. Poněkud inovovaná dětská říkanka nejlépe ilustruje tvorbu státního rozpočtu.

Jinak si nelze vysvětlit, proč v době ekonomického boomu považuje ministryně financí a strážkyně rozpočtu Alena Schillerová schodek ve výši padesáti miliard za rozumný a zodpovědný. A to stát v příjmech počítá i 82,6 miliardy korun z evropských, norských a dalších fondů, které časem vyschnou.

Rozpočet je ve skutečnosti výsledkem "slibovací" politiky Andreje Babiše. Ten strávil jaro cestováním po krajích českých, kde slíbil tu opravu školky, tu domu kultury, prostě všeho, co je hrozné, zanedbané a co hlavně trápí voliče. Před komunálními volbami nelze postupovat jinak.

Těžko se dá také zapomenout na slib levné dopravy. Pětasedmdesátiprocentní sleva pro důchodce a studenty začne platit už letos a asi do té doby, než dojdou peníze.

Pak jsou tady sliby ohledně platů a důchodů. Obojí je samozřejmě správné, protože lidí je nedostatek, státní správa potřebuje pokud možno ty kvalitní a důchodci si zase zaslouží hodnotné stáří, ať už si pod tím představujeme cokoliv. Má to dva háčky. Za prvé jde o mandatorní výdaje, což znamená, že co jednou začne platit, toho už se rozpočet bude zbavovat jen těžko. A za druhé k vyšším výdajům by měly patřit také vyšší příjmy, a to nejen z toho, že poroste ekonomika (té už letos vděčíme za více peněz z daně z příjmů fyzických osob a sociálního pojištění).