Už půl roku mění Česko k obrazu svému vláda Andreje Babiše bez důvěry Poslanecké sněmovny.

Kdekdo kritizuje, že kabinet v demisi, držící se u moci jen díky prezidentu Miloši Zemanovi, nemá co vyměňovat šéfy státních podniků ani klíčových bezpečnostních složek. Nebo že si má odpustit dalekosáhlé systémové změny typu zavedení referenda, přípravy penzijní reformy či slev jízdného pro statisíce důchodců a studentů. Babišova vláda by měla jen svítit a topit, apeluje marně šéf ODS Petr Fiala, původním povoláním politolog.

Bezvýhradný souhlas. Provizorní, dočasná vláda bez stabilní většiny v parlamentu má skutečně dělat jen nezbytně nutné kroky. Na druhou stranu, obcházení demokratických procedur při prosazování politických cílů, mnohdy na hraně ústavnosti, není v naší historii nic nového. Dělo se tak za komunistické diktatury, za okupace i v poválečné provizorní době Benešových dekretů.

Avšak "obcházecí" tradice sahá až ke kolébce českého parlamentarismu, do starého Rakouska.

Jakýmsi pionýrem obcházení poslanců byla předlitavská vláda ve Vídni, kterou vedl − zvláštní náhoda − český aristokrat německé národnosti kníže František Thun.

A je to právě sto dvacet let, co se tento politik a majitel zámku v Děčíně v červnu roku 1898 poprvé uchýlil k použití proslulého "absolutistického" paragrafu 14. Ten byl součástí takzvané prosincové ústavy habsburské monarchie z roku 1867 a jako běžná pojistka umožňoval vládě v době, kdy nezasedala nebo nefungovala Říšská rada, vydávat císařská nařízení s platností zákona.

Znění § 14, pojistky starého Rakouska

◼ Jestliže vznikne v době, kdy není Říšská rada shromážděna, naléhavá nutnost vydat taková nařízení, jež musí být podle ústavy schválena Říšskou radou, pak mohou být tato nařízení vydána císařským příkazem při odpovědnosti celé vlády, pokud
tato neobsahují žádné změny ústavy, netýkající se trvalého zatížení státního pokladu a prodeje státního majetku.

Takováto nařízení mají provizorní zákonnou platnost, jestliže jsou podepsána všemi ministry a zveřejněna s výslovným odkazem na toto ustanovení základního státního zákona.

◼ Platnost těchto nařízení zaniká, jestliže je vláda opomněla předložit ke schválení nejbližší shromážděné Říšské radě po jejich zveřejnění, a sice nejprve Poslanecké sněmovně do čtyř týdnů po jejím zahájení, anebo jestliže tato nařízení nedojdou schválení v jedné z obou sněmoven Říšské rady.

◼ Celá vláda je odpovědná za to, že tato nařízení, jakmile pozbyla své provizorní platnosti, jsou ihned zrušena. 

(Prosincová ústava Předlitavska z 21. prosince 1867)

Thunův kabinet vládl pouhých osmnáct měsíců, od března 1898 do října 1899, ale paragraf 14 použil celkem devětadvacetkrát!

Víckrát než všechny předešlé rakouské vlády dohromady. Nešlo však o projev nedemokratického smýšlení premiéra ani panovníka. Thun osobně by nejraději vládl v součinnosti s parlamentem, jenže dolní komora Říšské rady byla tehdy úplně ochromena hádkami a permanentními obstrukcemi partají. A tak se nezbytné fungování státu začalo zajišťovat jinak, až se z toho stala běžná praxe i taktika.

Srovnávat dávného šlechtice Thuna s moderním byznysmenem Babišem je nesmysl.

Ale při představě, jak by to dnes asi vypadalo v Česku, kdyby současná ústava dávala jednobarevnému kabinetu Andreje Babiše možnosti jako Thunovi − tedy vydávat za určitých podmínek ihned nařízení Miloše Zemana s platností zákona −, naskakuje husí kůže.

Nejspíš by dodnes nebylo zvoleno vedení sněmovny ani ustaveny její orgány, takže by parlament od loňských říjnových voleb zůstával nefunkční. A Babiš se Zemanem by měli pré. Kvetla by ústavní a legislativní kreativita Hradu a na získání nějaké většiny nebo důvěry poslanců by si prezidentem jmenovaný kabinet hnutí ANO ani nehrál.