Měly by tu vonět louky a polnosti, statek se však ohlašuje vůní karamelu a přepuštěného másla. Váhavě vkročíme do dvora, protože tušíme, že Madhusúdan dás nás ještě nečeká. Přiměli jsme ho na poslední chvíli změnit plány a místo prodeje duchovní literatury a rozmlouvání s lidmi, jemuž by se věnoval v ulicích Prahy, stráví páteční odpoledne v Krišnově dvoře. Zatím však nebere telefon. A pokud nás nečeká mnich Madhu, ostatní obyvatelé usedlosti, jejichž den začíná už v půl čtvrté ráno, na nás kvůli práci nemusí mít čas.

Chvíli není nikdo vidět, jen holčička, která pospává ve stínu obrovitého kombajnu. Kolem její matrace nejdřív proběhne kotě, pak důstojným krokem projde páv. Polední odpočinek nikdy nepůsobil tak idylicky: typický český grunt, který se kdysi jmenoval Statek Lhotka, se v Krišnově dvoře nezapře, ale "obrazy z východního ráje" také ne. Ačkoliv zde žijí dva koně a 12 krav, hlavně jerseyek a holštýnek, vzduch je prosycený vůní domácích sušenek.

"Hare Krišna. Zkusím Madhua najít. Možná je u kraviček, jedna z nich je nemocná," nabízí nám mladá žena ve zlato-žlutém sárí, když vyjde ze zářivě oranžové pekárny s obrazem posvátného zvířete. Sladkosti tu připravují z vlastní mouky: ovesné, cizrnové, špaldové. Sladí je melasou, dochucují karobem, fíky i ananasem. Žena nás usadí na dřevěnou lavici uprostřed statku, kam nám také přijde oznámit, že Madhu bude mít tři čtvrtě hodiny zpoždění.

"Můžeme vás zatím pozvat na oběd?" usměje se bruneta, kolem níž se popelí další děvčátko. Pozdravíme ho, dívka jménem Bhakti zaboří obličej do máminy sukně. Neradi bychom obtěžovali, říkáme. Neobtěžujeme. Můžeme s něčím pomoct? ptáme se. Jako hosté rozhodně ne.

Během pár minut se z obytné části statku vynoří muž s bílým znamením − tilakem − na čele. Zatroubí na bílou lasturu: je půl druhé, bude se jíst. Snažíme se najít způsob, jak se do příprav oběda zapojit, ale jsme znova odmítnuti. Víme, že jídlo má ve staroindické − védské − kultuře, z níž hnutí Hare Krišna vychází, významnou roli. Společné stravování navíc představuje jeden z pevných bodů dne plného práce, který však nezná večeři; poslední jídlo dne si prý dává jen ten, kdo potřebuje.

Sněz aspoň ty brambory

Na stinné straně dvora se shromažďují muži, opodál ženy a všichni se usazují na karimatky. Sedneme si na nejbližší z nich, ale napadne nás, jestli bychom se s fotografem neměli rozdělit. On k mužům, já k ženám. 

U nás svůj skrytý talent, jímž může být užitečný ostatním, najde každý, říkají obyvatelé farmy Krišnův dvůr.
Foto: Libor Fojtík 

"Ne, to je v pořádku," ubezpečí nás Anna, mladá žena v růžovo-fialovém sárí, zatímco po očku kontrolujeme, zdali se u oběda dodržuje pravidlo "čisté" pravé ruky. Někteří muži však drží lžíci levačkou. Obětovalo se už jídlo Krišnovi, anebo se to dělá jen ráno? Nejspíš jen ráno. Zatím se tichého shromáždění, které si brzy půjde po své práci, nechceme příliš vyptávat.

Ženy nám postupně nabídnou polévku, zeleninové sabdží s bramborami a cuketou, dlouhozrnnou rýži, pakoru, ostré jablečné čatní a na závěr jahodovou raitu. Dá se předpokládat, že většina surovin k přípravě oběda − snad s výjimkou rýže − pochází odsud: farma obhospodařuje 23 hektarů orné půdy a 15 hektarů luk a pastvin. Pěstuje se tu špalda, žito, pohanka, lupina a hrách, v menší míře také zelenina. Obyvatelé se starají o ovocný sad s třešněmi, hrušněmi, švestkami a jabloněmi. Zdejší kamenný mlýn týdně vyprodukuje tři tuny mouky − a její kvalita je podle odběratelů, mezi něž patří pekárny v Praze, špičková.

V mírné, kopcovité krajině Podblanicka, kde právě kvetou chrpy, působí zachovalá usedlost, již členové hnutí Hare Krišna obývají od roku 1990, skoro jako kulturní památka. Jejími posledními majiteli byla rodina Lehkých, jež se však v 50. letech 20. století stala s dalšími 17 hospodáři obětí veřejného procesu. Manželé Lehcí byli v důsledku vykonstruovaného obvinění odsouzeni k vysokým trestům a dohromady strávili ve vězení 22 let. Statek jim zabral stát.

Po jeho navrácení na počátku 90. let se původním majitelům zalíbila představa, že zdevastovaný grunt, jenž mnoho let fungoval jako JZD, přejde do rukou někoho, kdo bude s půdou i zvířaty zacházet s respektem. Proto zde od roku 1990 sídlí jedno z hlavních středisek Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny v České republice (ISKCON). "Karma" objektu tak obepisuje zajímavý oblouk: od primitivního materialismu 50. let k védami inspirovanému heslu "jednoduché žití, hluboké myšlení".

Malá Bhakti, zástupkyně nejmladší generace členů Hare Krišna, se nad pátečním obědem trochu ošívá. Je vidět, že duchovní rozměr stravování zabírá na všechny děti zhruba stejně: ráda by našla zkratku k jahodovému krému. "Jez, Bhakti. Teta ti z toho vyndala cuketu. Sněz aspoň brambory, jinak nebude zmrzlina."

Kdo dobře jí, praktikuje

"Pohov − a Hare Krišna," vchází na scénu urostlý muž v brýlích, zatímco se rozhlížíme po statku, kolem nějž se čas od času prožene lokálka spojující Benešov s Vlašimí. Sedmatřicetiletý mnich Madhusúdan dás, zkráceně Madhu − a kdysi, před 15 lety, také Martin S. −, nám při příchodu dává najevo, že kvůli němu nemusíme vstávat. Ptáme se, jestli se nepotřebuje nejdřív najíst.

jarvis_5b228ab6498eba1f74fe2c25.jpeg
Zdejší vyhlášený kamenný mlýn najednou zpracovává tři druhy mouky. Týdně se jí namelou až tři tuny.
Foto: Libor Fojtík

"Přišel jsem pozdě, nic na mě nezbylo," odpoví bez náznaku výčitky a hází před sebe balení sladkostí z místní produkce. Z papírových košíčků vybírá lžící sladkou hnědou hmotu, snad sezamový dezert, a přesunem hmoty do misky vzniká cosi jako proteinové menu pro kulturistu.

"Když při přednáškách v chrámu lidem vysvětluji, že pětiminutové zpoždění má na leccos vliv, třičtvrtěhodina by neměla zůstat bez následků," říká Madhu s úsměvem. Ke sladké směsi přikusuje hrachové krekry, které mu nabízí chlapec jménem Góvinda. Může mu být sedm nebo osm let.

"Znáte tu restauraci v Benešově?" ptá se nás Góvinda s odkazem na stejnojmenný vegetariánský podnik, který je součástí světové restaurační sítě. V Česku jsou jídelny k nalezení na několika místech v Praze, jedna je i v Olomouci. "Tak ta restaurace se jmenuje buď po mně," informuje nás chlapec, zatímco chroupe nazelenalý suchar, "anebo po něčem jiném."

Góvinda, hoch s charakteristickým krátkým sestřihem a cůpkem v týle, strávil první dva roky povinné školní docházky v domácím vzdělávání, jemuž členové hnutí Hare Krišna často dávají přednost před klasickým školstvím. To podle nich nedostatečně pracuje s rozvojem dětské osobnosti, vztahem k přírodě i spiritualitou. Góvinda však od září nastupuje do běžné třetí třídy v jedné z blízkých vesnic.

"Ale jo, těším se," říká a hrdě si nese kufřík s obrázky hrdinů amerického animovaného filmu Auta. Takzvaná civilizace na Krišnově dvoře "zakázaná" není: členové hnutí běžně využívají internet, někteří i sociální sítě, farmou prý dokonce proběhl rozumně znějící požadavek, aby praktikující nesurfovali v modlitební místnosti.

"Když si vychutnáte dobré jídlo a pochválíte ho, v podstatě praktikujete bhakti jógu," obrací se k nám Madhu, který do sebe mezitím obrátil misku zeleninového vývaru. "Tady na farmě máme rčení: všechno, co se nám podaří − třeba když dobře uvaříme −, je vlastně dobré kázání," směje se.