Milé čtenářky, milí čtenáři,

před 20 lety jsem si koupil svoje první horské kolo. Rodiče tehdy vyhráli v nějaké hře a letěli za to na dovolenou do Tuniska, zatímco já si raději pořídil stříbrného Authora. Po nějaké době, podlehnuv občanskému aktivismu, jsem ho přebarvil na růžovo a opatřil samolepkou jednoho z projektů sdružení Auto*mat. Za ta léta jsem na tomhle "růžováku" bez odpružené vidlice urazil tisíce kilometrů. Provezl mě českými horami i chorvatskými ostrovy, posetými náročnými šotolinovými kozími stezkami. Téměř vůbec jsem se o něj nestaral (promiň), stačilo vzít kolo jednou ročně do servisu a vesele jet dál. Jak stárlo a barva rámu bledla, začali mě v cyklocentru přesvědčovat, že nutně potřebuji nový stroj. Odolával jsem celých těch 20 let. Zčásti proto, že se nerad zbavuji funkčních věcí, ale hlavně proto, že kolo stále perfektně šlapalo.

Až vloni sklapla past. Žena se rozhodla, že "růžovák" je zralý na odpočinek, a koupila mi nové kolo. Červené. Lehčí, hezčí, pohodlnější. A tak mě degradovaný starý přítel dnes doprovází už jen na vlak a po vsi. Stojí u domu, někdy na něj zaprší, rezne, skřípe, ale pořád přesně řadí a ještě asi chvíli bude.