Nové kanceláře mohou vzniknout i v historicky cenných budovách. V takových případech Národní památkový ústav dohlíží na to, aby si památka svou hodnotu zachovala i po přestavbě. Proto jsou ke konverzi nejvhodnější industriální památky, při jejichž výstavbě se už používaly moderní materiály. Historicky cenné jsou i stavby, jež vznikaly za minulého režimu, přestože se k nim mnozí staví negativně. "Někteří lidé nedokážou pochopit, že by totalitní architektura měla být předmětem památkové ochrany," vysvětluje v rozhovoru generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková.

Nedávno se bojovalo za brutalistní komplex Trans­gas na Vinohradské třídě v Praze. Když investor budovu kupoval, nebyla památkově chráněná. Národní památkový ústav nejprve proti demolici nebyl, ale pak svůj názor změnil. Proč?

Transgas je složitá kauza a Národní památkový ústav v první fázi selhal. Územní odborné pracoviště pro hlavní město Prahu mělo celou věc aktivně předložit komisi pro architekturu 20. století, aby si před vydáním rozhodnutí ověřilo, jestli je jejich stanovisko správné. To bohužel neudělalo a připustilo demolici. Revokace tohoto postoje pak byla náročná. Transgas se stavěl pro jinou urbanistickou situaci, která se neuskutečnila, a tím pádem vypadá v prostoru dolních Vinohrad nekoncepčně. Nicméně je potřeba na to nahlížet i z hlediska individuality architektury, nejen v kontextu širších urbanistických vazeb. Z tohoto pohledu je ta stavba výjimečná nejen architektonicky, ale i konstrukčně. Rozhodnutí ministerstva je už konečné a nezbývá než je respektovat.

Pojďme k pozitivnějšímu tématu. Jak se dá citlivě přeměnit budova, aby dokázala plnit funkci a zároveň si zachovala svůj historický ráz?

Architekt by měl mít vždy pokoru před hodnotami, které dům nese. Pokud ji nemá a chce za každou cenu přinést něco nového, co převrství historické hodnoty, není to dobré. Měl by najít přiměřenou funkci a přiměřený rozsah záměru, což je při obnově památek to nejtěžší. Nevidíme rádi, když v památkově chráněných budovách dochází k vybourávání, rozšiřování a dalším zásahům, protože předmětem ochrany je jak historické dispoziční řešení, tak i konstrukce a materiál. A pak samozřejmě detaily jako například dveřní a okenní výplně.

Naděžda Goryczková (55)

generální ředitelka Národního památkového ústavu

◼ V oblasti památkové péče pracuje od roku 1987. Ve funkci generální ředitelky NPÚ působí od roku 2008.
◼ Studovala Fakultu architektury na Vysokém učení technickém v Brně.
◼ Je spoluautorkou několika publikací, například z edice Slavné vily, přibližujících moderní i současnou architekturu různých regionů České republiky.
◼ Zabývá se průzkumem a obnovou památek moderní architektury. Externě pracuje také na Ostravské univerzitě.

Jaký typ budov je na přestavbu nejjednodušší?

Nejlepší zkušenosti máme se změnou vy­užití průmyslových staveb z 19. století. Tehdy se už používaly moderní materiály a většina staveb je z oceli nebo prvních betonů halové dispozice, které se dají snáze přizpůsobit novým účelům. Prostorově velkoplošné dispozice umožňují i vestavění drobnějších staveb, příček a dělení prostoru, aniž by se narušila konstrukční a typologická podstata.

Které konverze historických budov se podařily?

Jako první mě napadají industriální památky, pro něž bylo třeba najít nové využití po útlumu průmyslu zejména po roce 1989. Jedním ze zdařilých příkladů je parní mlýn v Praze-Holešovicích, který dnes slouží jako administrativní budova. Vlastní stavba zůstala ve své podstatě zachována, ale přijala úplně novou funkci. Dalším je třeba soubor sušáren a balíren chmele v Žatci. Mimořádnou hodnotu má průmyslový areál Dolní oblast Vítkovice. Na jednom místě je tu dochován technologický tok výroby od těžby uhlí přes jeho zpracování na koks až po výrobu železa. To je v Evropě unikátní. Jednotlivé stavby se využily. Energetická ústředna se transformovala na mu­zeum ve vazbě na novostavbu Svět techniky. Z plynojemu je multifunkční centrum, vysoká pec prezentuje tavbu železa a umožňuje návštěvníkům výhled na průmyslové město. V přímé vazbě na původní železárny je Důl Hlubina, kde bylo vytvořeno kulturní centrum s ateliéry a řemeslnými dílnami. V nových koupelnách vznikl hudební klub Jarka Nohavici a připravuje se tam transformace dalších prostor na kanceláře.

Jak moc závisí zdařilé využití kulturních památek na tom, jací lidé − investor, projektant a památkář − se nad projektem zrovna sejdou?

Důležitá je komunikace mezi lidmi. Jestliže proti sobě sedí dvě arogantní osoby a ani jedna není ochotna naslouchat té druhé, tak se nedomluví. Úspěch památkové péče závisí minimálně z poloviny na schopnosti komunikovat a ve vzájemné diskusi obhájit svůj názor. Ne všechny památky jsou vhodné pro účely bydlení nebo pro prezentace formou muzeí a galerií, což by bylo z pohledu památkové péče ideální. Památky by měly být součástí společenského života a rozvoje místa, kde se nacházejí, a proto se snažíme vycházet vstříc i tehdy, kdy je chce vlastník přizpůsobit nové funkci a vrátit jim život.

Stává se často, že investor památkáře přesvědčí o tom, že má pravdu, a ten mu pak ustoupí?

Nevím, jak často. Když jsme se v roce 2003 poprvé setkali s tehdy novým nabyvatelem oblasti Dolní Vítkovice, názory na využití areálu se diametrálně lišily. Postupně se díky diskusi naše představy sbližovaly a dosavadní výsledek se podle mě podařil. Na druhou stranu teď už je třeba každý krok v areálu pečlivě zvažovat, aby nebyla setřena podstata kulturní památky, v tomto případě industriální prostředí a atmosféra místa.