Moje žena navrhla, že si uděláme selfie. Dobrý nápad. Byli jsme v baru na střeše newyorského mrakodrapu a zrovna zapadalo slunce. "Ale rychle, ať nás nikdo nevidí," řekl jsem.

Jsem z generace, která fotit sama sebe považuje za poněkud marnivé a nedůstojné. Nebo minimálně za něco, co se na veřejnosti dělá pokud možno nenápadně a rychle. Na dovolené se fotí památky, ještě tak členové rodiny. Ale otočit objektiv sám na sebe, usmát se a ukazováčkem stisknout spoušť? Divné, ne?

Stejně to však často děláme. Pořídit si selfie je lákavé. Jako to naše z newyorského baru. Vypadáme na něm se ženou skvěle! Na tváře nám dopadají zlaté paprsky slunce, působíme spokojeně a šťastně, za námi je panorama Manhattanu. Už existence takové fotky vás potěší.

Slavní fotografové...

... pořizovali své autoportréty méně často než slavní malíři.

Možná z technických důvodů, možná i proto, že je mezi nimi více voyeurů než exhibicionistů.

Avšak pokud s pořizováním svých fotek začali, věnovali se tomu pak důkladně, až obsesivně.

To platí také o britském fotografu Cecilu Beatonovi, jehož výstava začne příští týden v pražském Museu Kampa.

A to samozřejmě není všechno, potom snímek sdílíte na sociálních sítích. Je to ten nejlepší způsob, jak dát blízkým lidem vědět: "Jsme v pořádku a máme se báječně!" A je v tom zároveň přirozená touha se pochlubit a předvést. Poťouchlý vzkaz všem, kteří tu fotografii spatří: "Jen se podívejte, jak si umíme užívat!"

Selfie vs. autoportrét

Odhaduje se, že za rok lidé celosvětově udělají 50 až 100 miliard selfie. Přesné číslo nevíme, odhad vychází z údajů, které občas zveřejňují Google nebo Facebook. Na jejich serverech velká část selfie skončí. Na Instagram, který patří Facebooku, uživatelé předloni každou vteřinu umístili 100 nových selfie.

Co to "selfie" je, dnes většina lidí ví. Přitom se jedná o docela nové slovo. Oxford Dictionaries ho do slovníku zařadily v roce 2013 jako slovo roku. A kdo ho vymyslel, lépe řečeno použil jako první? I to se podařilo vypátrat. Pravděpodobně šlo o australského studenta, který se vrátil z oslavy jednadvacátých narozenin svého kamaráda a v opilosti si přivodil malé zranění na obličeji. Vyfotografoval se, snímek publikoval na diskusním fóru a napsal: "Omlouvám se za kvalitu, bylo to selfie."

Avšak to se bavíme jen o slově. Samotný žánr, tedy že někdo pořídí obrázek sama sebe, je starý asi jako lidstvo samo. Jen s tím rozdílem, že před deseti a více roky jsme tomu říkali jinak. Autoportrét. Mimochodem, vyslovte ho nahlas. Slyšíte? Už to slovo zní důstojněji a důležitěji. Autoportrét je něco, co v návalu tvůrčího nutkání dělají umělci. Selfie je zábava pro zpovykané puberťáky.

Nenechte se ovšem zmýlit, jedná se o tutéž věc. Spojuje dva docela silné, možná i základní lidské pudy. Tím prvním je potřeba se předvádět. Vystavit se na odiv. Což pózování před objektivem splňuje. A tím druhým je touha mít věci pod kontrolou.

"Vypadám moc unaveně?" nebo "Mám na levé straně obličeje moc vrásek?", případně: "Nebylo by lepší udělat tu fotku v jiném světle?" To vše jsou legitimní požadavky. A když jste fotograf a zároveň fotografovaný subjekt, vezmete je v úvahu.

Autoportréty dělala řada malířů, jeden z nejstarších, který připomíná dnešní selfie, je z roku 1524. Jde o olejomalbu na dřevě od italského malíře Parmigianiho a jmenuje se Autoportrét v zrcadle. Slavné jsou autoportréty Vincenta van Gogha s bandáží po uříznutém uchu. I ty jsou kreslené podle zrcadla, takže si hodně lidí myslí, že dotyčné ucho bylo pravé. Ve skutečnosti bylo levé, je však zrcadlově otočené.