Za tři desítky let by už na evropských silnicích neměli umírat žádní lidé. Tento ideál, k němuž se upnula Evropská komise, bude ovšem vyžadovat poměrně drastické kroky, které výrazně omezí řidiče. Jsme na to připraveni?

Automobilismus byl a pro část populace stále je symbolem individualismu. Není výjimečné setkat se i s adorací jeho docela banálních charakteristik. Auta jedou tam, kam chce řidič, tehdy když se rozhodne, způsobem, jaký plyne z jeho schopností a individuální odpovědnosti. Tomu se v očích nadšených řidičů hromadná doprava nemůže nikdy vyrovnat.

Případné tragické následky vyzdvihované svobody jsou v rámci tohoto přístupu nutná, ale akceptovatelná daň za úžasný pocit spojený s možností jemným pohybem pravého chodidla popohnat více než stovku koní skrytých pod nenápadnou kapotou.

Ovšem realita se od ideálu "trochu" liší. Drtivá většina cest, které v autech podnikáme, je naprosto rutinních. Způsob jízdy dnes v první řadě diktuje silná, až přehuštěná doprava, nadupaný motor moc nevyužijeme a individuální "styl" se omezuje více méně na intenzitu zrychlení na semaforech a na frekvenci pauz pro občerstvení při delších cestách. Případně ještě na to, o kolik kilometrů nad zákonný limit nastavíme tempomat.

S přízemní skutečností jsme většinově smířeni, taková už je doba masového automobilismu. Potom ale nedává smysl, že nás údaje o stovkách lidí, jejichž život každoročně skončí na českých silnicích, stále nechávají v klidu. Možná je to tím, že se můžeme utěšovat trendem. Díky čím dál bezpečnějším automobilům je i v podmínkách hustší dopravy vývoj počtu obětí docela příznivý. To ovšem neplatí, když se podíváme na statistiku těžkých zranění. S airbagy a bytelnější konstrukcí vozů nesrovnatelnou s křehkými embéčky, kterými jezdily předchozí generace, se dá přežít lecjaká nehoda, ale často po ní následuje "život po životě" a vzpomínání na jednu osudovou chybu.