Blíží se komunální volby – a s nimi přichází čas pro líbivá nefunkční řešení, která možná přinesou nějaké politické body, ale která zároveň půjdou jednoduše obejít a přinesou důsledky, kterým se budou všichni divit. To je stará zákonitost politiky a tentokrát je minimálně v Praze v hledáčku různých předvolebních iniciativ Airbnb.

Hezky znějící návrhy, které ale přinesou jen byrokracii a buzeraci – tak to obvykle končí, když parlamentem nebo městským zastupitelstvem projdou nápady, které nebyly otestovány v podrobné debatě, a když ani není shoda na tom, jaký problém vlastně chceme řešit.

Problémů, kde je za jednoho či dokonce jediného viníka označována služba zprostředkovávající ubytování Airbnb, je hodně. Jenže vedle nejznámější firmy Airbnb je tady spousta dalších digitálních platforem, které propojují majitele bytů či domů a cestovatele. Jsou tady různí hostitelé, od těch, kteří občas pronajmou jeden pokoj, až po ty, kteří vlastní několik bytů čistě kvůli pronájmům. Jsou tady firmy, které poskytují služby hostitelům, a firmy, které poskytují služby těm, kteří do nové destinace přijíždějí a ubytování si zařídili přes Airbnb, Booking.com či jiné další weby. Je to celý nový ekosystém, a pokud chce stát či město něco regulovat, měl by mu nejdřív dobře rozumět.

Místo toho politici plní mediální prostor výkřiky o "regulaci Airbnb".

Jakékoliv návrhy na regulaci by navíc měly stát na podrobné analýze přínosů a nákladů, to se ale v Česku bohužel moc nenosí. Je proto dobře, že alespoň nějaká data publikoval před rokem a půl Úřad vlády, a bylo by dobře, kdyby více dat o svém podnikání zveřejnila jak Airbnb, tak i další podobné platformy. Bez ekonomických dat je složité vybrat, na co by se měla efektivní regulace soustředit. Jelikož je ale nemáme, pojďme to prostě vzít popořadě.

Prvním tématem pro stát by měla být otázka daní. A tady jsme docela daleko. Loni v říjnu vydala Finanční správa ČR jasnou metodiku, jak je to s daňovými povinnostmi těch, kteří poskytují ubytování prostřednictvím internetových platforem. Metodika je jasná, povinnosti také, a je na finanční správě, aby si zkontrolovala, jestli se podle ní hostitelé chovají.

Jednotlivé platformy by měly jasně informovat všechny, kteří je využívají pro nabídku ubytování, jaké jsou jejich povinnosti, a bylo by hezké, kdyby jim poskytovaly podklady pro daňová přiznání. Stačí se jen inspirovat třeba v Estonsku, kde se finanční správa dohodla s firmou Uber a díky zjednodušení administrativy několikanásobně vzrostl počet daňových přiznání i zdaněných příjmů ze sdílené ekonomiky. Ale nemělo by být rolí platforem, aby předávaly finančním úřadům data o jednotlivých transakcích. Tak, jako nechceme po inzertních novinách, aby hlásily, kdo přes ně co nabídl či prodal, neměli bychom to chtít ani po nových platformách. Regulace by měla být technologicky neutrální a není důvod, proč jeden segment regulovat více než jiný jen proto, "že to jde".

Měli bychom se také zamyslet, jak vůbec příjmy ze sdílené ekonomiky (a nejen přes Airbnb) danit. Když jsme s Hospodářskou komorou ČR letos v únoru připravovali návrh na regulaci sdílené ekonomiky v Česku, navrhovali jsme, aby existovaly tři skupiny lidí: první s náhodnými příjmy do 30 000 korun (nebo lépe do trojnásobku minimální mzdy, aby šel limit s dobou a byl flexibilní), jejichž příjem se nedaní. To platí už dnes i pro off-line svět. Druhou skupinou by byli lidé, kteří chtějí aktivně zlepšit svou situaci, dělají něco navíc a stát by měl být rád, že jen nesedí s nataženou rukou. A tito lidé, kteří si přivydělají v průměru méně než minimální mzdu, by měli danit velmi mírně (jak to ostatně dělají třeba v Itálii či Belgii, kde jsou rádi, když jsou občané aktivní a starají se o sebe). Třetí skupina, tedy ti, kteří si vydělají více než minimální mzdu, by již měli být bráni jako klasičtí podnikatelé se všemi povinnostmi. Stručně shrnuto: neotravovat lidi s občasným přivýdělkem, ocenit ty, kteří jsou aktivní, a očekávat plnění všech povinností těmi, co se danou věcí živí.