Ten zvláštní zvyk připomínat a slavit různá "kulatá" výročí a narozeniny jen proto, že mají na konci nulu, chce možná nahradit zapomenuté svátky, bez nichž je život podle Démokrita jako "dlouhá cesta bez hospod". Ve společnosti tak rozptýlených starostí a zájmů, kde se každý stará o něco jiného − pokud vůbec o něco −, jsou výročí vzácná příležitost srovnat karty a konfrontovat stanoviska. Zvou ke společnému tématu a přitom se vynořují jaksi mechanicky, a tedy "spravedlivě". Člověk k nim nemusí zaujímat stanoviska a může je jen přijmout anebo poslat zpátky na druhý břeh řeky zapomenutí. Však ona se časem zase ozvou.

O Marxovi už se toho napsalo tolik, že se člověk bude chtě nechtě opakovat. Rád bych se tu ale vyhnul zideologizovaným pojmům, jako je "proletariát", "odcizená práce" nebo "třídní boj", i (pseudo)filozofickým dichotomiím typu hmota a duch nebo bytí a vědomí. Pokusím se konfrontovat Marxovy názory a teorie s očividnými tendencemi a společenskými změnami posledních dvou století. U těch, kdo si po něm říkají "marxisté", upozornit na pár mylných hypotéz, jež od něho převzali a které jim zabránily vidět, co máme přímo před očima. Než ale využiji této výhody později narozených, chci také připomenout Marxe jako člověka, manžela a otce pronásledovaného policií i tragickým osudem, jenž sám ještě žil v té tradiční společnosti, kterou se tak úporně snažil rozbít a proměnit.

S Marxem jsem se poprvé setkal někdy počátkem 50. let v tom poněkud nesourodém kvartetu za sebou seřazených hlav, které spojovala zjevná tendence k ubývání vousů. Teprve mnohem později, na dobových fotografiích vždy pečlivě oblečeného Marxe s rodinou, jsem pochopil, proč propaganda využívala jen jeho hlavu, takříkajíc "bez těla". Jen vskutku patriarchální hlava s vousem totiž mohla skrýt, co fotografie zřetelně odhalují, totiž příslušnost k té společenské vrstvě, kterou Marx ze srdce nenáviděl. A jeho rodina, jemné obličeje paní Jenny s dcerami v ozdobných kloboucích a širokých sukních, jen dokresluje idylickou představu spořádané rodiny. Ano, Karel Marx ještě žil v té tradiční měšťanské čili buržoazní společnosti, kterou se tak vehementně snažil rozbít a zničit.

Bonmoty místo racionálních argumentů

Narodil se v porýnském Trevíru jako třetí z devíti dětí poměrně úspěšného advokáta, liberála a zednáře, který svoji kariéru v ponapoleonské konzervativní restauraci musel obhájit tím, že se celá rodina dala pokřtít. Oba jeho rodiče pocházeli z významných rabínských rodin, do matčiny rodiny patřil revoluční vlastenec Heinrich Heine, kdežto Karlův vlastní bratranec, bankéř Frederik Philips, založil známou nizozemskou firmu. Po maturitě v Trevíru začal studovat práva v Bonnu a v Berlíně, kde ho ovšem daleko víc zaujala filozofie. Berlínská filozofie byla tehdy pod vlivem Hegelova díla rozvinutého do veliké šířky. Jeho následovníci se rozdělili zhruba řečeno na starohegelovce, inspirované mistrovým vyzrálým dílem Základy filosofie práva (1820), a mladohegelovce, kteří se inspirovali jeho geniální, i když romanticky rozevlátou Fenomenologií ducha (1807).

Jedni studovali Hegelovu přesvědčivou argumentaci pro tradiční pojetí práva a společnosti založené na svobodné vůli a majetku, objevovali přednosti měšťanské společnosti i faktické svobody loajálního občana. Byli upřímně hrdí na úspěchy pruského státu, na německou vzdělanost, vědu a univerzity, na fungující byrokracii, rozkvétající průmysl i rostoucí sílu země, samozřejmě závislou na loajalitě občanů ke spravedlivému panovníkovi.