Byla to tučná léta. Loni česká ekonomika rostla o rekordních 4,6 procenta. Hospodářský růst se promítl i do našich peněženek, dostáváme přidáno, nezaměstnanost je na svém minimu.

Jenže všechno hezké jednou končí. Podle Evropské komise letos český HDP poroste o 3,4 procenta, další rok už jen o 3,1 procenta. K tomu se přidávají data s podobným trendem z celé EU. Letos unijní růst bude na úrovni 2,3 procenta, další rok už o tři desetinky méně.

Ne, takto jistě nevypadají špatná léta, ale už to také není to rapidní oživení po hospodářské krizi.

Lepším výhledem je stagnace. Člen bankovní rady Tomáš Nidetzký to hezky přirovnal k chůzi po vršku stolové hory − stále na vrcholu, ale už nejdete do kopce. Anebo se už samozřejmě může ozvat neúprosný hospodářský cyklus a pojedeme dolů. Údaje o indexu nákupních manažerů (PMI) už naznačují skepsi. Čím dál více se spekuluje o bublinách, které mohou prasknout a odstartovat hubená léta.

Často se mluví o bublině v realitách, ale může ji mít na svědomí stejně tak protekcionistická válka odstartovaná americkým prezidentem Donaldem Trumpem či třeba pád technologických firem. Těžko předvídat.

Z českého pohledu je podstatné být připraven. A to nejsme. Je naprosto skandální, že i v nejtučnějších letech jsou státní finance v deficitu. Letos je naplánován schodek státního rozpočtu na minus 50 miliard, byť zatím to vypadá tak zhruba na zářez za 40 miliard. Jak se bude financovat stát, když ani v časech růstu nedokáže být v plusu?

Kdyby alespoň ty peníze nebyly utráceny jen na dárky voličům v nekonečné sérii voleb, ale na reformy důchodového, školského, zdravotního či daňového systému.

Ani u jednoho se nepokročilo a rezervy nejsou. Důchodový účet ani bilance zdravotních pojišťoven rozhodně nejsou připraveny na další krizi.

Česko bohužel žije přesně podle bezstarostné básně Františka Gellnera ze sbírky Po nás ať přijde potopa: "Dnes buďme ještě veselí, na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví."